Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

Remorse

xx

Už to bylo přes dvacet pět hodin, co jsem nespal. A i kdybych chtěl spát, ani bych to nedokázal. Nedokázal bych usnout s pomyšlením, že tam někde daleko ode mně Louise trýzní, co hůř, pravděpodobně tam zažívá to největší utrpení, co si jen dokážete představit. A já tam nejsem, abych ho odtud mohl vysvobodit. Protože kurva nevím, kde je.

  Ihned, co jsem viděl to auto odjíždět a probral se z transu, jsem se ani nestaral o to si pobalit věci z pokoje, vzal jsem jenom to nejdůležitější a na recepční jen v běhu zadýchaně zahalekal, že v hotelu se již neobjevíme.
Skočil jsem do auta a nepovolenou rychlostí se rozjel pryč. Třesoucíma rukama a s bušícím srdcem jsem za jízdy okamžitě volal Liamovi do ArgHausu, že jsem za chvíli tam a ať informuje všechny ostatní o tom, co se stalo a ať zavolá i mým vzdáleným posilám.
Snažil jsem se chovat tak, abych se co nejdřív něčeho dopátral, neboť jsem moc dobře věděl, že tady každá vteřina navíc může být drahá. Snažil jsem se nechat teď emoce stranou, logicky a rychle uvažovat, zkrátka udělat vše pro to, aby se Louimu nic nestalo. Protože jestli ano, v životě si to neodpustím.
Bože! Nedokázal jsem pochopit, jak jsem mohl dopustit, aby se něco takového vůbec stalo. Všechno to je moje vina!
Nevědomky jsem kvůli svým myšlenkovým pochodům začal drtit kožený volant, až mi zbělaly klouby. No tak! Kurva, soustřeď se! Věděl jsem, že si teď nemůžu dovolit být jakkoli přemáhán emocemi, a i tak vztek v mém obličeji vystřídaly slzy. Slzy zklamání. Byl jsem zklamaný sám ze sebe. Slíbil jsem si, že už nikdy nedopustím, aby se mu cokoli stalo. A přesto se právě dělo, co se dělo.
Nedokázal jsem Louise ochránit, stejně tak jako jsem teď nedokázal zastavit proud slaných kapek dopadajících na můj klín. Možná jsem ale to největší zlo a nebezpečí, kterého kdy v životě potkalo, přeci jen jen a pouze já.

*

,,Jak se to..." začal se zmateně a starostlivě ptát Liam, když jsem se zjevil ve dveřích se sklopenou hlavou, ale já ho jen mírně odstrčil a pokračoval dál ve své cestě. Pravda nebyla taková, že bych chtěl aby mě nechal na pokoji, ale já nikdy před nikým jiným než Louim dvakrát moc nebrečel. A tak jsem se to snažil zakrýt rychlým napochodováním do mé kanceláře, ale Liam byl velmi všímavý člověk a slzy stékající po mé tváři by viděl i na míle daleko.
,,Zavolal jsem Lukovi i Owenovi, Austin a Don a všichni to vědí a..." začal mi vyjmenovávat, koho všeho stihl o té hrůznosti za tu krátkou dobu informovat, ale já ho neposlouchal a ztratil veškerou sebekontrolu a zběsile ho popadl za obě ramena.
,,Liame," oči jsem měl slzami lesklé a červené ,,odpusť mi za všechno hnusný, co jsem ti kdy udělal a řekl, ale teď, prosím, nutně potřebuju tvoji pomoc a vím, že se na tebe můžu spolehnout," vychrlil jsem na něj s hysterickým brekem a on vypadal značně zaskočeně. Bodejť by ne, když jsem na něj nikdy nebyl schopný se pomalu ani usmát a projevit jakoukoli emoci, natož brečet. Zachránil mi život a já mu za to téměř nikdy nedal najevo alespoň minimální vděk. Jsem úžasnej, fakt že jo...

,,Prosím, prosím, prosím!" vzlykl jsem mu žalostně v náručí, aniž bych si plně uvědomoval svoje počínání a nohy už mě přestaly tím nátlakem poslouchat a šel bych k zemi, kdyby mě Liam nechytil. Upřímně, se soucitem, ale především s odvahou v očích ke mně vzhlédnul.

,,Harry, ať to bude stát co chce, já udělám všechno, co budu moct pro to, abychom ho našli, ano? Společně ho najdeme, nebreč..." řekl až přesvědčivě uklidňujícím tónem a přitáhnul si mě do obětí, které jsem teď nejvíce potřeboval, byť by to mě samotného nenapadlo.

Prostě kolem mě pevně obmotal ruce, já kolem něho, jakoby byl tou nejcennější věcí, což teď vlastně tak trochu byl, a nechal mě, ať to všechno dostanu ze sebe. Liam byl úžasný člověk a já nechápal, jak jsem to mohl celou tu dobu přehlížet. Byl jsem mu natisíckrát vděčný, ale neschopen utvářet víceslovné smysluplné věty, jsem řekl jen jedno.