Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

No Escape

(předem se omlouvám všem, kteří toto otevřeli před někým, kdo by to vidět nechtěl :D)

xx

Po nějaké době už jsem měl opravdu velký hlad a zakňučel jsem Harrymu do ucha.
,,Harryyy?" Co jsem si jen tak letmo všimnul, už měl něco málo v sobě, vypovídal o tom taky jeho styl vyjadřování se, jeho rty byly měkkčí a narůžovělejší a zorničky větší.
,,Hm?"
,,Já mám hlad."
,,Fajn, co chceš?" zeptal se.
,,Nevím, uhmm...vždyť víš, co mám rád, tak mi něco vem," zívnul jsem nepříliš zaujatě a kývnul k baru.
A Harry bez menšího otálení přikývl a začal vstávat k baru. V momentě, kdy obešel náš stůl a já tam zůstal sedět sám, jakoby do mně praštil blesk. Naskočila mi husí kůže a mým unaveným tělíčkem znovu začala pumpovat krev adrenalinu. Co se to právě stalo? Ale co si to namlouvám, určitě si to do pár vteřin uvědomí, prokoukne mě a otočí se.
Jenže Harry se neotočil. Ani když už byl ode mně daleko, skoro u baru a zmizel v davu postávajícím okolo pultu. Buďto už byl hodně unavený nebo mi důvěřoval natolik, že myslel, že já bych si zdrhnout nedovolil.
A já, když jsem ho prosil o to jídlo, původně fakt nechtěl zdrhat, nebo jsem nezamýšlel nic podobného, přísahám. Ani mě to nenapadlo, protože jsem věděl, že kamkoliv jde, bere mě stejně s sebou. Jenže teď, když nikdo od stolu nevěděl, že se bez svého pána nesmím nikam hnout, navíc byli všichni mnohem opilejší než Harry a určitě si ani nevšimnou, že jsem si ,,odskočil", to byly prostě dvířka dokořán a lákaly mě k sobě. Navíc jsem měl v tomhle počtu lidí i té tmě velkou výhodu a šanci.

Jak jsem ale měl pořád před očima ten jeho sladký unavený výraz, až jsem měl na chvilku výčitky, jak se ke mně zrovna choval hezky a že se z toho asi zblázní.....ale já...ale já to musel udělat! Alespoň zkusit. Nutilo mě to. Nešlo jen tak sedět a nic nedělat! Doslova mi to samo od sebe zvedalo zadek ze židle.
Tohle byla dost možná má jediná poslední šance a já musel. Ve skutečnosti jsem nechtěl tak úplně od Harryho, ale spíš tak jen na chvíli utéct od všeho. Bylo to buď a nebo. Buď to risknu nebo budu do konce života litovat že jsem to ani nezkusil. A já to risknout musel.

Co nejpřirozeněji a nejplynuleji jsem se posunul úplně na kraj sedačky a nervózně sledoval dav, jestli se tam neobjeví Harry. Nemohl jsem ale čekat dlouho. Teď nebo nikdy Louisi! A tak jsem se zvedl a měl chuť se z té nervozity rozběhnout, jenže to by si mě určitě všiml někdo jiný tady a tak jsem se jen urychleným krokem vydal, kam mě nohy vedly. Došel jsem k rohu vpravo odkud svítilo slabé světlo a soudě dle toho jsem doufal, že to bude nějaká chodba. A ano, byla! A dokonce prázdná, nikde nikdo. Takže až jsem si byl jistý, že jsem epicentra rozruchu z dosahu, splašeně jsem se rozběhl chodbou a rozmýšlel, kudy dál. Zase to bylo buď a nebo. Mohl jsem jít najít druhý východ a riskovat, že na někoho narazím, nebo zaplout do jednich z těhle dveří a doufat, že budu mít vhodné podmínky na to, abych byl schopný skočit ven oknem. A tak jsem vzal za kliku-díky bohu nebyly zavřené- od třetích dveří, vběhl dovnitř a zase za sebou zavřel.

Bylo zhasnuto, ale z dvou velkých oken sem pronikalo dostatečně měsíčního světla, takže jsem viděl dobře. Rozsvícet by mě v tu chvíli asi ani nenapadlo, z hlediska toho, že jsem na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat a ideálně, aby po mě zbylo co nejméně případných stop. Dokážu si totiž živě představit, jak by byl Harry schopný zjistit kdy a kde se v jaké místnosti rozsvítilo, najít všechny moje otisky prstů....ughh, jo, toho by on schopný byl.

Odhadoval jsem to tu na nějakou společenskou místnost, která se občas využívala. Obešel jsem velký stůl na stolní tenis uprostřed, jako dominantu místnosti. Po stranách byly na sobě vyskládané židle, pár stolů s popelníčky a spousta krabic a dalších věcí byla přikryta přehozy. Došel jsem až k jednomu z oken a modlil se, ať jde normálně otevřít. A ano, třikrát hurá, štěstí stálo na mé straně. Otevřel jsem ho a vykoukl ven. Na zem z parapetu to mohlo být max pět metrů. Celý vyklepaný jsem si vylezl na římsu a chytil se hrany.
Nebál jsem se výšky. Nebál jsem se pádu. Děsilo mě, že když vyskočím ven a rozmyslím si to, nebudu už moct vylézt zpátky a ani se tam normálně vrátit. Tohle je nenávratná akce, něco, co už nezměním. Jako první pusu, narozeniny nebo fakt, že je Harry strašně krás...Proč se nad tím pozastavuju?! Pokud chci opravdu utéct, přesně tohohle se musím přeci vzdát a zapomenout na to!
Srdce mi splašeně tlouklo a bylo mi horko. Koukal jsem střídavě do tmy před sebou a na trávník dole. Skočit. Zdálo se to tak jednoduché a zároveň to bylo tak těžké. Chtěl jsem, ale nechtěl.