Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

Yellow Rose

xx

Dveře auta mi muž zabouchl před nosem a mě pohltila naprostá tma, chlad a pach drog. Připadalo mi, jakoby mi někdo držel ruku u krku, nemohl jsem dýchat a měl pocit, že se tu asi brzo udusím, jak jsem nemohl nabrat žádný vzduch do plic.

Auto se začalo rozjíždět neznámo kam a já začal zběsile bušit do dveří, odkud se ještě před pár vteřinami linulo světlo.

,,Ne, ne, ne..." rozkřikl jsem se ze všech sil, jakoby mi to snad mělo pomoct ten tlustý kus plechu prorazit.

,,Harry! Harry!" zakřičím zoufale, i když je mi jasné, že ten ani neví, že se mi něco děje. Lituju, že jsem tu hádku vůbec začal, můžu si za to sám a i když jsem teď na něho pořád malinko naštvaný, nepřeju si nic jiného, než aby tady zrovna teď byl, mohl mě ochránit a dokonce jsem chtěl, aby to nebyl nikdo jiný, ale jen on.

,,Harry," šeptnul jsem znovu tiše, když jsem si uvědomil, co se mi opravdu děje a že z jedoucího auta nemám šanci se jak dostat pryč, a smutně rukou naposledy přejel po dveřích.

Tohle není to stejné, jako když mě unesl on. Bože, nemůžu to takhle srovnávat, to se nedá srovnávat. Tenkrát....tenkrát...samozřejmě že na to nevzpomínám s úsměvem na tváři, ale přeci jen, tohle bylo tisíckrát horší, když jsem si jen představil Harryho, až to zjistí, což nebude dlouho trvat, co všechno bude schopný udělat a obětovat, aby mě našel. Bude umírat strachy. A já se mu ani nestačil omluvit, pomyslel jsem si a frustrovaně si prsty zatáhl za vlasy. No teď už je to asi stejně jedno, vzhledem k tomu, že ti nechutní chlapi nevypadají, že se budou dvakrát ostýchat s tím mě na místě zabít.

Schoulil jsem se na nepohodlné zemi nákladního prostoru do klubíčka a nanovo se rozbrečel.

*

Auto muselo jet dlouho, protože se mi i přes to nepohodlí a nepříjemný pocit naprosté temnoty podařilo usnout. Nebo upadnout do bezvědomí. A probudil jsem se zrovna ve chvíli, kdy auto začalo klesat z mírného kopce, což se mnou prudce hodilo ke stěně a já se bouchnul do zad. Zaklel jsem nad tou bolestí a snažil se posadit. Hlavu jsem měl jako střep a celé moje tělo se znovu roztřáslo, když se kola zastavila a zvuk motoru ustal.

Přirozeně jsem se stáhl úplně do rohu a schoval si hlavu mezi kolena, jakoby mě to mělo snad nějak ochránit. Dveře se se zavrzáním otevřely a dovnitř proniklo strašně moc světla naráz, což se mým očím po tak dlouhé době vůbec nelíbilo a odmítaly si přivyknout. Než bych se stačil nadát, popadly mě dvě ruce a táhly z auta ven, až jsme se nacházeli na nějaké příjezdové stezce. Nestál jsem ale. Moje špičky bot se jen mírně dotýkaly země a visel jsem ve vzduchu. Chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Z mojí pusy nevycházelo ani ň. A konečně jsem začínal očima rozpoznávat dění kolem sebe. Všude kolem mě začínaly právě kapky deště bubnovat svými dlouhými prsty. Nacházeli jsme se ve smíšeném lese, nikde jsem neviděl nic jiného, než stromy a cestu, která se v tomhle místě snižovala a my právě stáli dole, na jejím konci.

Pak z auta vystoupili ti další muži a já sebou začal v mužově sevření polekaně škubat a házet. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na to, že tohle je můj konec, konec mých dnů.

Ti dva vypadali tak kolem třicítky, čtyřicítky, tomu, co mě držel, jsem do tváře neviděl. Jeden z nich byl plešatý a jakoby snad právě nebyl prosinec, měl na sobě slabé bílé tílko. Druhý měl vlasy špinavě blond kroutící se do malých kudrlin a velkou jizvu přes ret a oba dva se, nejspíš mému strachu a odporu, hrdelně smáli.

Kopal jsem zběsile kolem sebe, ale nebylo mi to nic platný a ten chlap mi jednu vrazil.
,,Hele mladej, bejt tebou šetřím síly, budeš je ještě potřebovat," vyprsknul jeden se smíchem a já se opovážil k němu jen letmo zvednout pohled. Bylo mi z něj zle.
,,Pokud tedy nechceš do rána zhebnout," dodal druhý a oba se zase rozchechtali. Ten třetí se ale nezasmál ani jednou a rychle je spražil hrubým přísným hlasem.
,,Hele vy dva sráči, přestaňte se smát a radši ho vemte dovnitř," a doslova mě jim hodil jako kus masa.
Myslel jsem, že na místě umřu strachy. Po tvářích mi stékaly slzy a měl jsem hrůzu v očích. Co se mnou chtějí dělat? A kam to vůbec jdeme?
Tak moc jsem teď všeho litoval. Litoval jsem, že jsem byl na Harryho kdy hnusný. Litoval jsem všeho, co jsem mu kdy řekl. Kdybych s tou hádkou nezačal, nic z tohohle by se právě nemuselo dít! Všechno je to moje vina! Jenže teď už je nějaké litování zbytečné.