26. Nikdo není v pořádku

455 32 5
                                    

-Sedlák-

Bylo krátce po poledni a já vyrážel znovu na cestu. Z mého sedla mě už začínala bolet moje hýžď. Navíc to převozem essenských lidí nekončí. Poté teprve začnou ty největší problémy. 

Nečekal jsem, že mi cesta uteče tak rychle. Možná jsem o dost věcech až moc přemýšlel. Ale netrvalo dlouho a zahlédl jsem Karininu skupinu. Jenže mi něco nehrálo. Nikde jsem ji totiž neviděl. Navíc její skupina šla nějak moc na sever.

Dojel jsem k nim a zeptal se jednoho z vojáků, kde je. Hned jak mi vysvětlil situaci, sesedl jsem z koně a vydal se k malému vozu, kde každá skupinka uchovávala své potraviny na cestu. Navíc tady v tomhle voze bylo schováno ještě něco dalšího. 

"Co jsi zase vyváděla, hm? Zrovna teď musíš chytit horečku. Co já si s tebou počnu? Kdybych sem nepřijel, bůh ví, kam by tihle lidé došli." Položil jsem ji ruku na čelo. Opravdu se musela hodně přemáhat, když dopadla takhle. 

"Díky, že jsi přijel." zašeptala a pokusila se o úsměv. Vedle ní leželo jídlo, které se na ni převracelo a celou ji málem nezasypalo. 

Opatrně jsem ji položil ruku na záda a posadil ji. "Chytni se mě kolem krku." přikázal jsem a hned jak tak učinila, zvedl jsem ji do náruče. "Nevadí ti doufám můj kůň, budeš to na něm muset chvilku vydržet." 

"Hm." pronesla potichu a já s pomocí vojáku dostal na svého koně spolu s Karin. 

"Všichni za mnou, není to už moc daleko." pokynul jsem hlavou, abych jim naznačil, že šli špatně. Když jsem se podíval na spící princeznu v mém náručí, musel jsem se jenom pousmát a pokynout mého koně k pohybu.

-Edward-

"Ah, jak dlouho to ještě bude trvat?" zakňoural jsem a promnul si spánky. Tihle lidé mě dovádí k šílenství. 

"Pane, potřebujeme ještě minimálně deset minut. Jakožto poslední skupině, nám pan Williem přikázal, abychom zde všechno uklidili." začal jeden z vojáků, na kterého zjevně ten páprda udělal dojem.

"Co mi je po něm? Prostě to tu nějak rychle pokliďte ať už můžeme vyrazit. Stejně si ničeho nevšimne." Napil jsem se vody a ucítil jsem na sobě něčí pohled.

Podíval jsem se na zvědavou holčičku s copy a přimhouřil jsem oči. "Co tady děláš?"

"Strýčku, ty jsi v bohaté rodiny?" optala se a nahnula hlavu na stranu. 

"Komu tady říkáš strýčku, ty skrčku?" sykl jsem a založil si ruce na hrudi. Nemám rád děti, a hlavně když se jedná o zvědavé haranty.

Holčička přešla blíže ke mně. "Ty jsi král, že strýčku?" 

Podíval jsem se na ní přísným pohledem. "Co je ti do toho? Běž si za svou rodinou a neotravuj neznámé lidi. To tě rodiče nic nenaučili?" 

Sedla si vedle mě. "Když já se ztratila." vystrčila spodní ret, jak to dělají děti, které se snaží vymanit lítost z ostatních.

"Jak otravné!" zvedl jsem se a natáhl jsem k ní ruku. "Dělej, pomůžu ti je najít, hlavně když už vypadneš." Radostně mou nabízenou ruku přijala. Něco mě na ní připadala tak hrozně povědomé, že jsem si to nechtěl přiznat. Byly si až moc podobné. Možná proto jsem ji tam nedokázal nechat, zatím co u ostatních bych ani trochu neváhal. 

Vím jenom, že tohle bude ještě dlouhý den.

...

"Pane, jste v pořádku?" zeptal se jeden z mužů a mě tím dostal z mého transu. Zývl jsem a podíval se kolem sebe. Jak dlouho už vlastně jedeme? Už je podvečer. 

"Jo, v pohodě. Jen jsem se zamyslel. Začíná být tma, kde přesně teď jsme? Nějak jsem nevnímal." 

"Měli by jsme se blížit k Anglii." odvětil a vrátil se na své místo. Protáhl jsem si krk. Zdá se, že už jsme blízko. Počkat, to tady byl vždycky les? Asi už jsem senilní. 

"Pozor!" zakřičel jeden z vojáků a já měl co dělat, aby mě šíp netrefil do hlavy. Jak milé přivítání. Jsou i jednodušší možnosti na doručení dopisu. 

Vyrval jsem šíp ze stromu a podíval se na lísteček, který na něm byl přivázaný. Zkameněl jsem. Zdá se, že jsem na jednu věc opravdu zapomněl. Zmuchlal jsem list a dal si ho do kapsy. 

"V pořádku! O nic nejde! Jdeme dál!" rozkázal jsem podrážděně a lidé se znovu dali do pohybu. Bože, jak jsem na něco takového mohl zapomenout. Nejde o to, že je nenávidím, i tak je to moje rodina. 

Podíval jsem se tělo mého bratra přehozené přes jednoho z koní. Promiň bratře, tuhle záležitost vyřeším později. 

"Zdá se, že Vám vaše matka moc nechybí, princi Edwarde."

pokračování příště

Ahojte! Tak jak jsem slíbila, dneska je tu další kapitola! Nevím jak to budu zítra stíhat, ale stejně nemám večer nic moc na práci. Snad se vám kapitolka líbí. Přeji krásný večer

S láskou

Vaše Toro

Princezna na útěkuKde žijí příběhy. Začni objevovat