Princezna na útěku

8. Osudu neutečeš

-Únosce-

Její pohled mě drtil. Nepřestala by se na mě tak dívat dokud bych ji to neřekl. Jenže můj život je strašně komplikovaný a ona by ho rozhodně nepochopila. Vždyť je královské krve, jak může pochopit život obyčejného sedláka, který přišel o vše co v životě potřeboval?

"Prostě jsem měl nějaké dluhy." řekl jsem prostě. Její oči trochu pohasli, ale nevzdávala to.

"Říkal jsi, že je to dlouhý příběh. Chci ho slyšet celý." řekla rozhodně a já věděl, že ať se snažím, jak se snažím, tak ji to stejně řeknu.

-Princezna-

"Má matka zemřela při mém porodu a můj otec byl zabit ve válce, tak jako plno jiných mužů. Žil jsem jenom se svou starší sestrou na našem statku. Ta se zamilovala do bratrance krále a ten se zamiloval zase do ní. Nastěhoval se k nám a žil s námi. Bylo to docela dlouho v pořádku. Měli jsme dost peněz na obživu a neměli jsme žádné problémy." Povzdechl si a díval se na cestu, aby nezakopl. Dál jsem ho silně svírala kolem krku a čekala. Určitě to musel mít v životě těžké, proto se nechce svěřit osobě, kterou sotva unesl. Já to však musím vědět, jde o to proč mě musel unést.

"Jenže pak nás napadli. Byli to rebelové. Obklíčili mojí sestru. Prý měla nějaké dluhy, které nezaplatila. Tak přišli splatit dluh. Zabili ji. Snažil jsem se jí zachránil, ale nedokázal jsem to. Její přítel mě popadl a odnesl pryč. Nedbal na to, co se stane. Nedbal na to, že ji zabíjí. Prostě mě odvlekl pryč a nechal je, ať to vykonají a ať zahladí stopy. Podpálili náš statek a utekli. Potom odešel i její přítel se slovy, že mu dlužím za svůj život a že si to brzy vybere. Taky že netrvalo dlouho a on si pro mě přišel. Zbytek už znáte." dořekl celý svůj příběh. Zatím co on sledoval cestu a snažil se dostat se mnou v náručí pryč z lesa, já ho pozorně sledovala. Přišel o všechno, bylo jasné proč to nechtěl říkat nějaké rozmazlené princezně, která má vše a i tak utekla.

"Už jenom chvíli a budeme tam." prolomil ticho mezi námi.

"Jak se jmenujete?" zarazila jsem se. Neřekl mi žádné jméno. Jméno své sestry, jejího přítele, ani svoje.

"Záleží na tom? Dostanu vás do bezpečí a pak odejdu. K čemu znát mé jméno." Odejde? Proč?

"Mě na tom záleží." řekla jsem a dusila v sobě miliony otázek.

"Will."

"Takže Wille, když už spolu budeme muset trávit čas, co takhle si tykat?" Zarazil se, šlo to na něm poznat, však navázal s odpovědí.

"To bych byl rád, Karin." Oplatily jsme si úsměvy a dál pokračovali v cestě mlčky. Až už jsme se konečně dostali na mýtinu. Will se ani nezastavil, aby mohl nabrat dech, a pokračoval.

"Domnívám se, že zbytek zvládnu ujít sama, nemusíš mě stále nosit. Už jsem určitě zátěží." opáčila jsem zvesela.

"Radši bych tě nesl, nechci aby se zase něco přihodilo. Z tvojí tíhou si nedělej starosti, jsi lehká jako pírko." To mě docela překvapilo. Sedlák říká, že jsem lehká jako pírko? Rozhodně není jenom sedlákem.

Nechápu jak se to stalo, ale usnula jsem. Probudil mě totiž až hluk koní. Rychle jsem otevřela oči a vskutku. Byla jsem ve stáji. Jenže už jsem nebyla ve Willově náručí, ležela jsem v seně. Kde se vytratil Will, nemám ani tušení. Jestli mě taky jen tak nechal, tak ho zpráskám jako malého psa.

"Už jsi vzhůru, to je dobře, musíme vyjet." Šťastně jsem si oddychla a otočila se za hlasem Willa.

"A kam jedeme?"

"To nemám ponětí. Hlavně daleko odtud. Do které říše by jsi chtěla jít?" zeptal se zvědavě. Oba jsme byli v nějaké dobré náladě.

"Přemýšlela jsem, že bych se vydala do Filadelfie."

"To nepřipadá v úvahu. Je to rušné město a všude jsou hlídky. Někdo by tě poznal. Co takhle Derinn?"

"Derinn? O této říši jsem nikdy neslyšela." opáčila jsem zaraženě.

"Je to malá říše rozlehlá na západě. Dost daleko od Morrganstamu a má málo vojáků, kteří by tě mohli poznat. Rozhodně je to nejlepší řešení." rozhodl, na mě bylo už jen souhlasit.

"Dobrá. Jak dlouhá tam je cesta?" optala jsem se a pokusila se vstát. Will ke mně hned přiběhl, což mi připadalo zvláštní. Proč je ke mně tak pozorný?

Podepřel mě a odpověděl. "Na koni se tam dostane do západu slunce, pokud vyrazíme až druhého dne brzy ráno. Což taky uděláme, už jsem nám zaplatil jeden pokoj na přespání." řekl a znovu mě vzal do náručí. Nesl mě zlehka, jako by se bál, aby mi nějak neublížil. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a moje oči už se znovu nekontrolovatelně zavírali. Tentokrát jsem však neusnula, protože jsme hned dorazili do pokoje a on mě položil na zem.

Nebyl to takový luxus, jako na zámku, ale bylo to tady hezké. Měli jsme i vlastní koupelny, za což jsem byla opravdu vděčná. Hned jsem se tam zavřela a dala si pořádnou koupel. Když jsem se vrátila do pokoje, Will tam stál jenom ve spodničkách. Ale na hrudi nic neměl, tudíž jsem měla skvělý výhled na jeho svaly. Problém byl, že on měl zase dobrý výhled na mé spodničky, díky bohu, že mi vše zakrývaly. I tak z toho však byl nesvůj. Jsem krásná, Willíku?

"Měla by sis jít lehnout, zítra nás čeká náročný den." opáčil a rychle kolem mě prošel. Zavřel se v koupelně, a tak jsem si šla lehnout. Byla jsem opravdu unavená z toho všeho co se událo.

Will se po chvíli vrátil a lehl si vedle mě. Byla jsem za to ráda. Připadala jsem si nějak v bezpečí, když tady byl se mnou. Proto jsem hned usnula.

...

Probudil mě nůž na krku. Lekla jsem se a otevřela jsem oči. Přede mnou byl muž, kterého jsem jednou uviděla v tátově pracovně, ale to jsem byla ještě malé dítě. Jenže ho určitě znám a problémem je, že on určitě zná mě.

"Osudu neutečeš, princezno." opáčil a podíval se na zem za sebe. Udělala jsem totéž a setkala se s pohledem umláceného Willa. Vyděšeně jsem ho pozorovala.

"A ty, za to že jsi porušil slib, zemřeš. Tak jako tvá sestra." Vykulila jsem oči. Will se zbytkem svých sil vstal a já využila nepozornosti muže a vysmekla jsem se jeho noži. Díky tomu začala bitva na život a na smrt.

pokračování příště

Ahojte! Jak jsem slíbila, tak se taky stalo. Přináším vám sem novou, snad dobrou kapitolu. Vím, ze začátku je to pěkná nuda, ale pak se to trochu rozjelo ne? No uvidíme...

Bye.....

Vaše Toro