Princezna na útěku

23. Věci v pohybu

-Princezna-

"Takže, proč ses vydávala za kluka?" řekl Edward, když mě pustil a pohodlně se usadil na trávu. Opřela jsem si hlavu o kolena a zamyslela se. 

"Proč vlastně? Pamatuji si, že jsem uviděla padlý Morrganstam, ale pak mám paměť dost rozmazanou. Žila jsem s Willem a různě jsme se potulovali, když jsme našli povstalce. Tehdy mě Will představil jako Zena a já si začala zvykat na život chudého kluka. Bylo to půl roku po zaniknutí mojí říše. Od té doby jsem hledala různé pozůstatky, ale bylo to velmi obtížné. 

Pak jsem ale našla dopis mého otce. Udělalo mi to takovou radost. Věděla jsem, že den předtím na tom místě nic nebylo. Došlo mi, že je stoprocentně naživu a že není sám. Když jsem pak narazila na tebe, zavedl jsi mně k mému lidu a k mé rodině. Byla jsem ti opravdu vděčná, ale matka mě přeci jen poznala. Já jsem nechtěla být princeznou Karin. Vzdala jsem se toho jména."

Povzdechla jsem si a zavřela oči. "Vlastně jsem utíkala od své minulosti a mých povinností. Měla jsem strach si znovu přiznat, kdo jsem."

"A ten pominul, když jsi uviděla mého bratra." řekl vážně a naháněl mi tím husí kůži. Nemusel říkat to podstatné slovo, aby mi to došlo. 

"Věděla jsem, že takto můžu znovu ztratit i ostatní. Tak jsem se rozhodla přiznat své jméno a zaujmout místo na trůně." 

"Nemáš žádný trůn, na který bys mohla usednout. Nemáš už ani muže. Dochází ti to? Rozhodla ses přiznat, ale udělala jsi to pozdě." Edward vstal a otočil se ke mně zády. "I když si přiznáš, kdo vlastně jsi, tak už budeš jenom Karin." 

-Král Západní říše-

"Vaše Veličenstvo." oznámil kardinál svůj příchod. 

"Proč jste se mnou chtěl tak naléhavě mluvit?" odložil jsem dokumenty a promnul si oči. Před týdnem jsem ztratil všechny stopy vedoucí k přeživším z Morrganstamu a taky ke Karin. 

"Do naší katedry dorazil neznámý muž, který si se mnou chtěl promluvit. Mé děti byly zabity s chrámu Boží a z jejich krve byl zanechán vzkaz." biskup se málem zhroutil.

"Co tam bylo napsáno?" 

"Essen padl, budete další. Deargové." 

Vstal jsem a bouchl do stolu. Essen padl. Musím se přesvědčit na vlastní oči. Jestli jsou teď po nás, musím dostat Amelii a Madison pryč. Nejde pouze o ně, musíme všechny evakuovat a promluvit si se spojenci. Dříve než nás Deargové zahubí. 

"Děkuji za zprávu, nemusíte se bát. Odpočiňte si v zámku, poté se postarám o katedrálu." Otočil jsem se a hodlal odejít, když mě kardinál zastavil.

"Neměl by jste to dělal, Vaše Veličenstvo. Ten muž je extrémně nebezpečný. Navíc nebyl sám, přišli s ním barbarové. Oslovovali ho :" Pane Luku". Mohli by vás přepadnout a pokud padnete vy, co si poté naše říše počne?" 

"Nemějte strach. Zvládl jsem už hodně bitev. Nyní mě prosím omluvte." Nedokázal jsem se přestat mračit. Musím napsat dopis Charliemu a najít Liama. Snad alespoň Denis pokročil v hledání. 

"Připravte mi koně." zavelel jsem ve stáji. Malá nenápadná skupina musí postačit. Pokud nenajdeme moji sestru v čas, dopadne to katastrofálně. Ten Luk. Máme co do činění s bratrancem Henryho a to není všechno. Chce nás vyhubit ten nejhorší a nejnebezpečnější kmen vůbec. Deargové.

-Will-

"Všichni pozor. Utvoří se dvě skupiny. Jedna bude se staršími a nemocnými lidmi, druhá bude se zbytkem. Jde tady o to, že se musíme dostat až do Anglie a nemáme dostatek koní. Navíc jako velká skupina, bychom byli až moc nápadní." začal jsem. Stejně už tak to bude velká skupina, která bude vedena vojáky. Budeme mít dost problémů, ale pouze dva lidi znají cestu do tajného úkrytu. 

"Wille, já také vím kde ten úkryt je." řekla vážně Karin. Už neměla svůj čepec a všichni na ní zírali. 

"Ty nepovedeš sama jednu skupinu. Myslíš si, že bys ji v nouzi mohla ochránit?" přesto, že jsem mluvil vážně a snažil se ji odzbrojit, měla v očích plameny, které říkaly, že se vrátila princezna. 

"Dej mi na starost děti a pár rodičů. Beru si jednu pětinu vojáků." otočila se a začala sama svolávat svou skupinu. Ani jsem ještě vše podstatné neřekl a ona už si je sama sbírá a vše vysvětluje. Nemohl jsem jinak a pousmál se. Zase je ve své kůži. 

"Co cítíš k princezně, sedláku?" Když jsem se otočil, propalovaly mě oči prvorozeného prince.

"Co tím myslíte, Vaše Veličenstvo?"

"Mohl bys mě tak neoslovovat? Oni ještě neví, že jsem jejich princ a nemusí se to ani dozvědět." založil si ruce na prsou. Sálal z něj respekt. 

"S Karin jsem více jak dva roky. Respektuji ji a věřím, že se z ní stane úžasný vůdce." podíval jsem se zpátky na princeznu a usmál se. Je úžasná.

"Nemusíš mi lhát." Edward se postavil vedle mě.

"Co prosím?" nahnul jsem hlavu na stranu. Tenhle týpek byl možná princem, ale přesto zde bylo i něco jiného, něco co mě na něm pekelně vytáčelo. 

"To ty jsi z ní udělal muže. Chtěl jsi ji mít pouze pro sebe a nutil jsi ji zapomenout na její staré já. Zamiloval ses do ní. Bránil jsi ji, a stále bráníš, v rozletu." usmál se. Popadl jsem ho za tričko a stěží se dokázal udržet.

"Chceš tím říct, že by se měla lépe, kdyby mě nepoznala?" sykl jsem. Valil se do mě vztek, který jsem už dlouho nezažil.

"To je snad samozřejmé." 

Oba jsme se propalovaly očima a nechtěli jsme ustoupit. Já jsem mu zachránil život a on se chová tak arogantně. Vedu jeho lid do bezpečí. Co má tedy za problém?

"Hoši." Karin se zamračila a zavřela oči. "Můžete mi říct, co má tohle znamenat?"

Takže je tady další kapitola. Nad ní jsem dost přemýšlela. Snad se líbí. 

Vaše Toro