Princezna na útěku

25. Co se škádlívá, to se rádo mívá

-Princezna-

Když jsem se probudila, cítila jsem se neuvěřitelně odpočatě. Bylo to tak zvláštní. Přesto, že jsem spala na zemi, kde se pode mnou nacházela pouze tenká deka, nic mě  nebolelo a vůbec se mi nechtělo zvedat. Když v tom jsem se zarazila. 

Bylo mi opravdu příjemně. Připadalo mi to stejné, jako když mě má mamka uspávala. Někdo mě laskal po vlasech. Šlo o jemné hlazení, které vás znovu uspává, ať už chcete nebo ne. Nedokázala jsem otevřít oči. Milovala jsem hlazení po vlasech. Navíc tohle bylo tak hřejivé a uklidňující, skoro jako kouzlo.

"Hm." ještě více jsem se přitulila k tomu teplu. Takhle jsem se ještě nikdy necítila. 

"Jsi vzhůru? Ještě máš čas, tak klidně lež." V jeho hlase byla zvláštní něha, kterou jsem tam slyšela poprvé. To měl vždy tak hrubý hlas? Takový, díky kterému si připadáte v bezpečí?

Oba jsme toho hodně prožili. Možná by jsme to prostě měli nechat odplout a jen se zastavit v tomto okamžiku.  

-Král Morrganstamu-

Nikdo nic takového nečekal. Essen padl a jeho lid se nyní přidává k nám. Král je mrtev. Po takové době se dali zase Deargové do pohybu. Rozhodně se jednalo o jedny z nejsilnějších válečníků všech dob. Jejich irské způsoby byly známy ve všech krajinách. Všichni znali jméno Dearg i slovo, kterým se tak pojmenovali. Vše zbarvili do ruda. 

Válku bychom proti nim nevyhráli. Jsme jen dvě poražené říše. Proto budeme potřebovat spojence. 

"Vaše Veličenstvo, měli by během dne dorazit ještě dvě další skupiny. Žádám vás tedy o svolení, zda bych se jim mohl vydat naproti. Nechci nechat jít vaši dceru samotnou." řekl najednou Williem. 

"Ah, jistě." promnul jsem si oči a zadíval se do dáli. Znovu jsem si přehrál v hlavě jeho slova a vykuleně jsem se na něj zadíval. Podlomila se mi kolena a já zůstal v podřepu. Pravou rukou jsem svíral židli a nechápal jsem, čeho jsem byl právě svědkem. 

"C,coo že jsi to říkal?!" 

-Král Anglie-

"Otče!" zvolal Denis sotva vešel do mé pracovny. Bolela mě z něj hlava. 

"Copak nemáš žádné způsoby, synu?" povzdechl jsem si a položil jsem dopisy od mého Thomase ohledně Deargů. 

"Tomuhle nebudeš věřit! Já je našel! A nejenom je! Našli jsme i ji!" radostně křičel na celé kolo a mě už to začalo připravovat o nervy.

"Vyjadřuj se normálně! Ježíši, tohle se nedá poslouchat." 

"Našli jsme krále Morrganstamu!" hned jak to řekl, vyskočil jsem ze židle. Nevěřil jsem svým uším. 

"Děláš si srandu?" 

"O takových věcech se nežertuje!" Přestal jsem ho vnímat a vydal jsem se pro svého koně. Musím je vidět. 

"Tati, počkej! Vždyť ani nevíš, kde jsou! A navíc jsem ti neřekl všechno!"

Zatavil jsem se a konečně se na svého syna pořádně podíval. Zamračil jsem se, ale přitom jsem nedokázal zakrýt smích "Co to máš prosím tě na sobě, jsi celý od hlíny." 

"No o to právě jde! Jsou v podzemních katakombách! A to ještě není všechno! Karin, moje sestřenice se našla!" křičel nadšením a já jen nevěřícně zíral.

"Haaa?!"

-Edward-

Ležela tak klidně, přitom se kolem nás pořád něco dělo. Ji to však vůbec nerušilo. Přišlo mi to dost zábavné. Princezna, která měla úplně jiný život, tady teď spí tak klidně na zemi. Sice měla svou hlavu na mojem klíně, ale i tak to bylo něco jiného, než královské komnaty. 

Teď jsme oba byli už jen obyčejní lidé. Neměli jsme domov a skoro ani jídlo. Jak zábavný je tenhle ten osud. Možná je dobře, že se to stalo. Kdyby tehdy neutekla, asi by bylo všechno jinak. Všechno to začala jedna paličatá princeznička, která mi tu klidně spí na klíně. Ah, ta ironie. 

"Pane," přišel ke mně jeden z vojáků a mě bylo jasné o co jde.

"Hned ji vzbudím, vy se zatím připravte na cestu." řekl jsem a hlavou naznačil, že může odejít. Nic nenamítal a vrátil se do svých činností.

Nechtěl jsem ji budit. Spala tak sladce. Chvilku sice hodně chrápala a dokonce i kopala nohama, což bylo vážně zvláštní. Málem mi i dala pěstí! Ale byla tak rozkošná a navíc, když moc nemluví, je opravdu nádherná. 

Povzdechl jsem si. "Hej, Šípková Růženko, vstáváme! Za chvíli musíš vyrazit!" 

Zakňourala a protáhla se. Pak se ale zarazila a vykuleně se na mě podívala. "Co tady děláš?" 

"Co asi? Chtěla jsi abych tě vzbudil." usmál jsem se a vstal.

"Já spala na tobě?" divila se snažila si vzpomenout, co se vlastně dělo. Opravdu když nemluví, je kouzelná. "Díky, že ses o mně staral."

Počkat. Opravdu řekla to, co si myslím. "Ou, to je tak sladký! Princeznička umí říkat děkuji. No máš proč děkovat, celého jsi mě poslintala! A taky, víš o tom, že když spíš tak hrozně kopeš? Byla jsi jak nabuzená střela." ušklíbl jsem se. Je tak rozkošná, když se zlobí.

"Ah, no jistě. Měla jsem divný sen, že tě posedl ďábel a byl jsi najednou milá osoba! Škoda, že to byl jen sen. Tak nashle v táboře!" slyšel jsem ke konci. Vím, že se ještě ještě něco říkala pod nosem, ale to jsem už slyšet nemohl. Pousmál jsem se nad tím. Tak já jsem horší než samotný ďábel? Velmi zajímavé. Od ní bych něco takového nečekal. 

"Hej! Jsi hrozně zlý! Horší jak samotný ďábel!" Úsměv mi ze tváře zmizel. 

"Pořád mě ještě pronásleduje tvůj hlas, Navi." povzdechl jsem si a běžel jsem za Karin. 

Zastavil jsem se těsně před ní a jejím koněm. 

"Potřebuješ ještě něco?" řekla škodolibě a dívala se do dálky.

"Jeď opatrně a dávej pozor. Uvidíme se na konci." usmál jsem se políbil jsem její ruku. "Te amo, mi señora." 

Dal jsem se na odchod s úsměvem od ucha k uchu. Poslední  co jsem slyšel bylo její zmatené: "Co jsi říkal, neslyšela jsem tě?"

pokračování příště

Ahojky! Jsem tu zase! Zatím se držím a pomalu a jistě píšu! Snad vás nezklamu. Budu ráda za jakékoliv ohlasy! Hlavně abych věděla, co si myslíte. 

Strašně vám všem děkuji za pomoc

Vaše Toro