Princezna na útěku

21. Neumírej, králi!

-Edward-

Událo se to tak rychle. Nic jsem neviděl. Nestihl jsem to vykrýt. Slzy se mi draly na povrch, nešlo to zastavit.

"Takového tě neznám, Ede." řekl potichu James. Jeho puls slábl. 

"Já si zase nemyslel, že bys byl tak slabý! Okamžitě se z toho dostaň, Jamesi. To je rozkaz!" ukápla mi slza. Tohle je jen sen, noční můra. 

James se ušklíbl a přitom sykl bolestí. "Nerozkazuj králi, blázne. Chceš za tvou drzost nechat popravit?" 

"Můžeš to udělat až všechno skončí! Ale musíš to přežít! Nevzdávej to!"

"Potřebuji ti něco říct, dokud ještě-," rozkašlal se James. Chtěl jsem něco říct, ale poté znovu pokračoval. "Ten Zen. Sundej mu čepici."

"Cože? Bratře co-"

"Můj poslední rozkaz. Obnov Morganstam a Essen, staň se dalším králem a vezmi si Karin. Rozumíš?" James mě pozoroval vážně, ale já to nechápal. 

"Co to povídáš? Princezna je pryč a být král? Ty jsi král!" podíval jsem se na jeho břicho. I přesto, že jsem se tak snažil zamezit krvácení, tak nekončí. Proč? Proč mi berete mého bratra?!

"Smaž svou minulost, Ede. Nesmíš se v ní pořád potápět. Prosím,-" začal zavírat oči a jeho puls skoro vypověděl. "Zachraň královst-"

"Bratře! Ty nesmíš umřít! Prober se!" podlehl jsem vzteku a zoufalství. Znovu mi berete mé nejbližší. Znovu o někoho přicházím. 

Zvedl jsem svůj meč a opatrně položil bratrovo tělo. Nedokázal jsem se ovládat. Zařval jsem a vyrazil do boje. 

-Zen-

Konečně jsem všechny evakuoval. Byli v tajném úkrytu od Willa. Rychle jsem běžel to říct vojákům, ale když jsem se vrátil, bylo to jako by se Edward pomátl. Měl jsem z něj strach. Zabíjel smyslů zbavený a naši vojáci se mu vyhýbali. 

"Co se to stalo?" zeptala jsem se jednoho vojáka a ten sklopil hlavu. Uviděl jsem mrtvé tělo Jamese na zemi. To není možné. Podlomily se mi kolena a já skončil na zemi. Nedokázal jsem se pohnout. Proč on? Ještě jsem mu toho chtěl tolik říct! Tahle šaráda mě už nebaví! Kdybych mu jen řekl pravdu. Kdybych to stihl! 

"Musíme zmizet! Jinak zabije i nás!" oznámil mi voják a já se na něj otočil. Vůbec jsem nevnímal. Nedokázal jsem nic udělat. Cítil jsem jak ztrácím vědomí. 

-Will-

Seděl jsem v tajném úkrytu a pozoroval jeho tělo. Je docela domlácený, přitom nebojoval. Byl jsem rád, že jsem to stihl v čas. Když jsem přijel do Essenu, bylo tam už pouze pár vojáku. Zbytek se evakuoval. Na zemi leželo mrtvé tělo krále a Edward zabíjel tucty vojáků. Útočilo na něj deset najednou, ale on je dokázal zabít velmi jednoduše. 

Věděl jsem, že je to muž z bojiště. Ale tam vypadal jako zrůda. Málem jsem ho nedokázal zastavit. Kdybych ho neuspal, zemřel by. Bylo zbabělé utíkat z té říše, jenže jsme proti nim neměli šanci. 

Zen se pohnul. "Už jsi vzhůru?" optal jsem se. Byl bledý a nedokázal se sám postavit. Úplně stejně jako tehdy. Trvalo mi dva měsíce, ho přimět znovu jíst sám. Tohle bude těžké. Ten pohled na něj mě vždycky ničil. Znovu to nezvládnu zažít. Slíbil jsem si, že ho ochráním a že bude žít šťastně. Tak proč jsem to nedokázal splnit?

"Vzdávám to." řekl a díval se do neznáma. 

"Co tím myslíš?" díval jsem se na něj starostlivě. Pohladil jsem ho po tváři se snahou, že se mi podívá do očí.

"Už to nedokážu skrývat. Chci mít zpátky svou identitu." pokusil se jít za zbytkem Essenského lidu, ale když jsem ho pustil, málem upadl. Přeci jen nedokáže chodit. 

Vzal jsem ho do náručí a odnesl ho z odpočinkové místnosti. Tohle byl můj největší úkryt, ve kterém jsem žil sám asi tři měsíce. I tak byl dost malý, pro všechny ty lidi. Budeme se muset přesunout do Anglie. 

Edward seděl na zemi vedle těla svého bratra a stále se choval jako blázen. Pouze tam tak seděl, ruce opřené o kolena a podepíral si hlavu. Jeho oči toužily po pomstě. Tohle není dobré. 

Zen upíral oči na Jamese a já věděl, že by tady radši být neměl. Chtěl jsem ho otočil k tělu zády, když v tom promluvil.

"Edwarde, musíme si promluvit. O samotě." řekl a hlas se mu trochu třásl. 

"Tohle nemá smysl, stejně bys tam nezvládl dojít." řekl jsem a vydal se ven z úkrytu. "Promluvíme si, až se Edward uklidní, můžeš mu všechno říct." Vyšel jsem ven a věnoval jsem mu poslední pohled. Naše oči se setkaly a já se na malý okamžik lekl. Tak tohle je prvorozený syn. Radši si na něj budu dávat pozor. 

"Končím." řekl Zen, když jsme seděli u řeky. 

"Už zase tohle? Co tím myslíš?" opřel jsem se o strom a sledoval ho. Byl zlomený. Celá historie se opakovala a já znovu musel vidět tuhle jeho podobu. 

"Řeknu všem pravdu. Vrátím se zpátky do doby, kdy jsem-"

"Ne." řekl jsem rozhodně. "Víš co se stane? Až všichni zjistí kdo jsi? Budou tě obviňovat, pokusí se tě zabít. Ani Edwardovi to nesmíš říct. Včera jsem ho potkal poprvé, ale i tak vím, že by neváhal a mohl ti hodně ublížit."

" I tak mu to řeknu." Zen vzal do ruky květinu.

"Nebláz-"

"V tom případě ti taky něco řeknu." Edward vyšel ze stínu. Tváře měl rudé a oči potemnělé. "Řeknu ti můj příběh."

Tak jo. Dneska napíšu asi tři kapitoly, protože se znám a kdybych to odložila, nemusela bych se k tomuhle příběhu už vracet. Chtěla bych ještě udělat korekci i u  prvního dílu, ale nevím jak budu stíhat. Takže pardon za chyby. 

Vaše Toro