Princezna na útěku

37. Prokletí žen

-Král Morrganstamu-

Už od začátku bylo zvláštní, že místo bylo velmi dobře bráněné. Brzo ráno nebývá tolik lidí na hlídkách ani na zámku. Něco tady nehrálo. Podíval jsem se na Thomase, který už vytřeštěně sledoval něco před námi. Sledoval jsem jeho pohled a nevěřil jsem svým očím. Opravdu za tím vším stojíš ty, Luku?

Byl tak klidný. Pouze tam tak stál a díval se kolem. Poté jsem si všiml něčeho jiného. Stál vedle dřevěného sloupu, ale to nebylo všechno. Na sloupu byl pověšený muž. Muž, kterého jsme všichni dobře znali. Krev mu kapala z ran až byl celý zahalen v krvavém plášti. Zavřel jsem oči. Nachystali si na nás nehezkou past. Will takhle musel být už několik hodin. Pochyboval jsem o tom, že je ještě vůbec naživu. I kdyby byl, takové zranění by těžko přežil. 

"Co teď?" zeptal se Thomas. "Vydáme se na ně s riskem? Nevíme kde je Karin s králem Edwardem." 

Nevěděl jsem, co máme dělat. Kdyby neměli rukojmí, neobával bych se. Jenže mají i mou dceru a můžou ji využít k jejich prospěchu. Nebo v nejhorším případě ji zabijí před našima očima. Chtějí nás vyprovokovat. Všechno jim vychází. 

"Zdá se, že máte problémy. Mohu vám s tím pomoci?" zeptal se hlas vedle nás. Všichni jsme na ně vytřeštily oči. 

Co má tohle znamenat?!

-Král Essenu-

Musel jsem se pousmát. Myslel jsem, že jde o profíky, ale oni těm lidem ani nevybraly kapsy. Jeden muž měl u sebe dokonce malou dýku. Tohle nějak půjde. 

"Ty opravdu víš, co dělat v takových situacích, že?" ušklíbla se Karin a podívala se na všechny věci, co jsme shromáždili. "Jak to chceš využít?"

Sedl jsem si a promnul si krk. I když máme něco užitečného, potřebujeme návnadu. Nějak je vylákat, aby otevřeli. Taky je tady jiná možnost, zkusíme si otevřít sami. Obojí je velmi riskantní a můžeme přijít o pár životů. Je možné to udělat bez lidských obětí?

Z mého přemýšlení mě dostal hluk z venku. Okamžitě jsem ukryl všechny věci a dal se do pozoru. Dýku jsem si schoval za záda. Dovnitř vešla osoba a já jsem neváhal. Zaútočil jsem, ale najednou jsem se ocitl tvrdě na zemi. Nedokázal jsem se ani pohnout. Mé tělo už znovu vypovídalo. 

"Zdá se, že jste na mě trošku zapomněli. Nemůžu uvěřit tomu, že jste mě tam nechali!" Zamračil jsem se a podíval jsem se na osobu, která mě před chvílí srazila k zemi. Nechápal jsem, co se právě stalo. 

"Promiňte, králi Edwarde, byl jsem trošku naštvaný." oznámil princ Denis a pomohl mi vstát. "Dokonce i můj otec při tom všem zmatku na mě zapomněl. Když jsem se probudil, byli už všichni pryč. Ještě, že mě teta obeznámila se situací." usmál se a podíval se na osobu za sebou. 

Karin vyšla nahoru a projela všechny pohledem. Před námi bylo pár Morrganstamských vojáků, princ Denis a samotná královna Madison Elizabeth Firestone. Myslel jsem, že mám halucinace z nadměrné ztráty krve, ale podle Karininých očí jsem poznal, že se mi to nezdá.

"Matko, co tady děláš?" zeptala se zaraženě. Postupně za ní vycházeli i ostatní lidé. Nikdo nechápal situaci. 

"Nemohu přijet na pomoc svému muži a dceři, když mě potřebují? Jak jsi sama řekla, nemůžu ti nic namítat, stejně tak jako to nemůžeš udělat ty." oznámila vážně a poté se usmála. Bylo vidět že si oddechla. 

Karin se s pláčem rozeběhla do jejího objetí. Nemohl jsem se soustředit na jejich slova. Princ Denis začal s evakuací. Díky královně jsme se dostali ven, ale tím to všechno nekončí. Pravý problém přichází až teď.

"Evakuace už je zajištěna, Vaše Veličenstvo." oznámil po nějaké době Denis a podíval se na mě. Já mezi tím uzavřel skladiště tak, aby nebylo nic poznat. "Měl by jste se už také evakuovat." 

"Má pravdu," řekla královna a podívala se na Karin. "I my se stáhneme z bitvy. Svůj úkol jsem splnila, takto už můžou muži bez strachu bojovat. Naše mise zde končí."

"To nemyslíš vážně?! Nemůžu tady nechat Willa! To přece nej-" umlčel jsem Karin svou rukou a vážně se zadíval na královnu.

"Souhlasím s vámi, Vaše Veličenstvo, váš boj skončil, můj však nikoli. Nemusí mít o nic strach, vyřídím vašemu muži, že jste se o vše postarala. Vy mi prosím slibte, že ji dostanete do bezpečí." 

Královna přikývla. Vypadala trošku zaskočeně, ale neváhala. Jeden z vojáků popadl Karin a odvedli všechny pryč. Jediný kdo tam zůstal, jsem byl já a princ Denis.

"Jste muž svého jména, králi Edwarde. V tom případě nemám strach a velmi rád vás doprovodím."

-Princezna-

I přes mé volání na matku a nadávaní, jsme nic nedokázala. Pustili mě až, když jsme dorazili na zámek.

"Jak jsi tohle mohla udělat, matko?!"

"Věř mužům. Neriskuj svůj život, tak jako já." vážně se na mě podívala. "My toho moc udělat nemůžeme, to patří mezi naše prokletí. Musíme jen věřit, že vše dobře dopadne."

"Opravdu mi tohle po tom všem říkáš?! Myslíš, že jsme slabé?! Že vše jen zhoršíme?! Proč tedy taky vládneme téhle zemi?! Svět se nemůže spoléhat jen na muže, matko!" 

Zadívala se do dáli a dala se do pohybu. Hned jsem se k ní připojila. "To mě teď hodláš ignorovat?!"

"Pamatuješ si na truhlu, kterou jsi přivezla s Essenu?" zeptala se najednou a já se zastavila. 

"Co tím myslíš?" 

Matka se zastavila a znovu se na mě podívala. "Chceš vědět, proč je tak cenná? Jaké ukrývá tajemství?"

pokračování příště

Ahojky! Konečně jsem zpět. Trošku mi to trvalo, omlouvám se. Další kapitola bude trošku těší, protože ji ještě nemám promyšlenou, takže se nedivte, kdyby to chvíli trvalo. Snad se kapča líbí.

Posílám pusu a přeji krásný zbytek dne

Vaše Toro