kámoš z tribuny // U20CZE

1

"Prosím?" zamumlala jsem do telefonu.

"Mluvím s mou malou princeznou?" zaslechla jsem v telefonu hlas mého kamaráda z dětství, kterého jsem neviděla dobré dva roky.

"Lukáši!" vyjekla jsem a on se začal smát.

"Rád tě slyším, hele, pořád chodíš ráda na hokej?" zeptal se.

"Tak to je jasný, vždycky to byla naše tradice," odpověděla jsem.

"Tak mi dej mail a já ti pošlu volňásek na dnešní zápas," řekl.

"Chytáš?" zeptala jsem se.

"Jo, podpoříš mě?" zamumlal.

"Moc ráda," usmála jsem se.

"Tak jo, těším se, počítám, že se sejdeme  po zápase," řekl.

"Určitě jo, taky se těším," naznala jsem a šla jsem se nachystat na utkání.

Cestou na stadion jsem se zastavila v mé oblíbené kavárně, kde jsem vždy před zápasem nebo po zápase dlouho vysedávala.

"Jako vždy?" usmála se servírka za pultíkem.

"Ano, jen prosím s sebou," řekla jsem.

"Určitě," naznala a já čekala na své karamelové latte.

Nakonec jsem rychle pospíchala na stadion, kde jsem mířila na své místo.

Jako vždy bylo hned u sektoru pro hráče a jejich rodiny, ale někdo mi na sedadle seděl.

"Pardon, to je moje místo," promluvila jsem na mladýho kluka, který tam seděl.

"To se omlouvám, řekli mi, že je to tu tribuna pro hráče," zamumlal a s úsměvem se posunul o sedadlo vedle.

"To jste tady správně, jen si nejsem jistá, která sedadla přímo," odpověděla jsem.

"Nemusíš mi vykat," zasmál se a na jeho tváři se objevily ďolíčky.

"Pardon," špitla jsem a sklopila jsem zrak.

"To konkrétní sedadlo, má to nějaký význam?" zeptal se.

"Já tu sedávala od malička, vždycky když táta byl ještě rolbař a potom i jak jsme se chodili koukat na Áčko s kamarádem," začala jsem, "navíc sedmička je pěkný číslo," usmála jsem se.

"To jo," přikývl a dál jsme se věnovali zápasu.