kámoš z tribuny // U20CZE

5

"Jako vždy?" zeptala se servírka v mé kavárně.

"Ano," usmála jsem se a šla jsem si sednout ke stolku, měla jsem relativně dost času, nikam jsem nespěchala, tak jsem si sedla a pozorovala jsem lidi venku.

"Je tady volno?" ozval se vedle mě hlas.

Když jsem zvedla hlavu, stál tam ten kluk, který mi minule seděl v aréně na místě.

"A není volno všude kolem?" zeptala jsem se.

"Ale všude kolem není společnost nebo radši sedíš o samotě?" zamumlal a odložil si bundu na stojan za židlí.

"Vlastně mám ráda celkem klid, ale proč ne, klidně si sedni," pokrčila jsem rameny a on se jen mile usmál a šel si objednat.

"Jdeš na zápas?" zeptal se, když se posadil naproti mně.

"Jojo, kamarád mi dal lístek, tak ho jdu podpořit," začala jsem, "a ty tam děláš co? Pracuješ pro Tygry?" pousmála jsem se.

"No, dalo by se to tak říct," naznal a nervózně se poškrábal na bradě.

"Já jen, že jsem tě v aréně nikdy neviděla, tak jsem nevěděla kdo jsi," řekla jsem.

"Ale jinak, jsem Hugo," odpověděl a podal mi ruku.

"Tereza," špitla jsem.

"Nechci do toho kecat, ale měli bychom pohnout nebo nestihneme začátek," řekl po chvíli, co jsme si povídali.

"Jo, jdeme, to by mi Adam neodpustil," zasmála jsem se a mířili jsme ke stadionu.

Sedli jsme si na tribuně vedle sebe a hypnotizovali jsme hru.

"A co máš konkrétně na starost?" zeptala jsem se během první přestávky.

"Hele jsem tu teď spíš jako výpomoc, většinou dělám s klukama nějaký rozhovory po zápase, spíš sem takovej podržkameru, podržmikrofon a tak," odpověděl.

"To je pěkný," řekla jsem.

Dál jsme si povídali.

O všem možným i nemožným, až se blížil konec zápasu.