kámoš z tribuny // U20CZE

22

"Jo, moc se mi tu líbí, je tady klid, často sem jezdím jen tak sama nebo s kamarády, odpočinout si," řekla jsem.

"To se nedivím, fakt je to tu hezký," odpověděl a celou chajdu si se zájmem prohlížel.

"Teď mě tak napadá, spěcháš domů?" zeptala jsem se.

"Nespěchám vůbec nikam, jsem rád, že můžu být co nejdýl s tebou," pousmál se.

"T-tak bysme tu mohli třeba zůstat i přes noc, pokud bys chtěl," nervózně jsem zakoktala.

"To zní jako fajn nápad," odpověděl.

"Jo, ráda tě zas poznám trochu víc," usmála jsem se.

"Můžu mít jednu otázku?" zeptal se.

"No, zkus to," řekla jsem.

"Pořád se na mě zlobíš?" zajímalo ho.

Chvilku jsem se zamyslela, ale stejně to bylo zbytečný.

"Kdybych se na tebe zlobila, tak bych tady byla sama a vlastně bys ani žádnou šanci nedostal," odpověděla jsem.

"Vždyť jsem přece hokejista," namítal s úsměvem.

"Já vím, proto si nestěžuj nebo si to rozmyslím," pousmála jsem se.

"To bys snad neudělala, ne?" zeptal se a opatrně mě políbil.

"Teď už asi ne," špitla jsem a polibky jsem mu oplácela.

"Promiň," zamumlala jsem, když mi začal zvonit telefon.

"Ségra?" zeptal se brácha.

"Co je?" řekla jsem.

"Kdy se vrátíš?" zajímal se.

"Asi až zítra, potřebuju se trochu uklidnit, sama," zdůraznila jsem.

"Tak já to Pářovi řeknu," odpověděl.

"Tam je Lukáš?" zeptala jsem se.

"Jo, donesl ti kytku," naznal.

"Aha, tak zatím čau," řekla jsem a hodila jsem telefon na stolek.

"Vše v pohodě?" zeptal se.

"Dá se říct, že jo," odpověděla jsem.

"Nemusíš mi kecat, Terez," řekl a přitáhl si mě k sobě do pevného objetí.

Cítila jsem se v bezpečí.

"Nic důležitého, jen problémky s Lukášem," zamumlala jsem.

"Myslel jsem, že jste kamarádi na život a na smrt," odpověděl.

"Ono je to složité, poslední dobou se chová jako blbeček," špitla jsem.

"Neboj, určitě bude všechno zase v pohodě," pousmál se.