kámoš z tribuny // U20CZE

21

"Hugo?" zamumlala jsem do telefonu, který mi další den dopoledne zvonil.

"Podnikneme něco odpoledne? Mám volno," odpověděl s nadšením.

"A co by sis představoval?" zeptala jsem se.

"Nevím na co se cítíš, buď se můžeme projít, třeba až na Ještěd nebo si sednout někam do kavárny nebo se projít jen tak kolem," začal vyjmenovávat různé aktivity.

"Tak můžeme na procházku," řekla jsem.

"Terez!" křikl brácha, který se doplazil do kuchyně.

"Výdrž chvilku," řekla jsem Hugovi, "no?" otočila jsem se na něj.

"Naši říkali, že máš jet na chatu a něco odtam přivést," odpověděl.

"A přesnější info nemáš?" zeptala jsem se.

"Napiš mámě, ta vědět bude," zamumlal a odešel zas pryč.

"Už jsem zpět," zamumlala jsem, když jsem si dala telefon k uchu.

"Nějaký problém?" zeptal se.

"Ne, jen musím zajet na chatu," začala jsem.

"Tak si uděláme výlet na chatu," řekl.

"Tak jo," usmála jsem se.

"Fajn, tak mě v jednu vyzvedneš?" zeptal se.

"Jo, to by asi šlo, ještě napíšu, až budu vyjíždět," odpověděla jsem.

"Tak fajn, těším se," zamumlal a zavěsil hovor.

Zase jsem si pouštěla hokejistu blíž k tělu.

A to bylo vždycky to, co jsem nechtěla.

Vždyť jsem to říkala i Lukášovi a teď dělám pravý opak.

Achjo.

Nakonec jsem si ohřála oběd, hrála jsem si s Connorem chvíli na zahradě a pak jsem se šla nachystat.

"Jedu, zatím!" křikla jsem na bráchu a sedla jsem do auta.

Cestou jsem se stavila pro Huga a jeli jsme směr chata.

Celou cestu jsme si povídali, zase úplně o všem.

"Páni, je to tady moc pěkný," usmál se Hugo, když jsme došli dovnitř.

"Díky, spravovali jsme to tu s bráchou a tátou celý léto," řekla jsem.

"Který pokojík je tvůj?" zeptal se.

"Já bydlím támhle nahoře," odpověděla jsem.

Nahoru vedly jen schody a byla tam velká postel, vedle ní malý stoleček a komoda na oblečení.

Z této plošiny byl výhled dolů do obýváku.

"To je hustý," usmíval se.