kámoš z tribuny // U20CZE

33

"Prosím?" zamumlala jsem do telefonu, jakmile jsem ho zvedla.

Přes slzy jsem ani neviděla jméno volajícího.

"Terez, co se děje, proč pláčeš?" ozval se Hugo.

"Promiň mi to," špitla jsem a snažila jsem se trochu uklidnit.

Nechtěla jsem mu lhát.

Sama jsem lži nesnášela a s tímto bych nedokázala žít.

"Nic se neděje, všechno bude dobrý, už budeme za chvíli spolu," řekl.

"Nic nebude dobrý, Hugo, promiň," zamumlala jsem.

"Co se stalo? Chceš to ukončit?" zeptal se ustaraně.

"N-nechci, ale musím," zakoktala jsem se.

"Pověz mi, co je za problém, vyřešíme to," řekl.

"Hugo, já, moc mi na tobě záleží, b-byl jsi jedinej hokejista se kterým jsem kdy chodila, a bylo to hrozně fajn, ale, já, nedokázala bych žít s tím, že jsem ti něco neřekla," začala jsem.

"Terez, v pohodě, povídej," zamumlal.

"Já vím, že je to konec, ale děkuju ti za všechno," špitla jsem.

"Tohle neříkej," odpověděl.

"Promiň mi to, já, já jsem tě podvedla,"  řekla jsem a hovor jsem zavěsila.

Neměla jsem na víc slov sílu.

Telefon jsem odhodila daleko na stůl a šla jsem si opláchnout oči.

Bylo toho na mě jaksi moc.

Snažila jsem se usnout, alespoň na chvíli.

Chtěla jsem zaspat ten špatnej sen.

I když jsem věděla, že to sen není.

Bohužel.

"Ségra?" došel do pokoje brácha.

"No?" zamumlala jsem.

"Jdeš na oběd?" zeptal se.

"Hele, já se trochu prospím, není mi po té party moc dobře," odpověděla jsem.

"Chápu, tak já ti schovám na potom," usmál se.

"Díky moc, brácha, špitla jsem a zahrabala jsem se do peřin.

Pořád jsem nechápala proč se to stalo.

Proč zrovna já.

Proč jsem Lukášovi podlehla.

Několikrát jsem mu říkala, že jsme jen kamarádi a že to jiný nebude.

Ale očividně mě asi nepochopil.

Hrozně mě to mrzelo.

Ale tohle už se prostě nedá vzít zpět.

Jedna kapitola mýho života skončila.

A ta další začíná.