Ve hvězdách

3.

Pokojem se nesl zvuk budíku a to značilo, že by jeho obyvatelka měla vsávat. Netrvalo dlouho a brunetka vyšla s koupelny, připravená vyrazit. Její krátké vlasy měla rozpuštěné a konečky se jemně dotýkali ramen. Na sobě měla obyčejné modré potrhané džíny s tričkem doplněné košilí. Košile jí byla o několik čísel větší, ale jí to nevadilo. Připravená i s batohem sešla do kuchyně, kde popadla jablko a vyšla do školy.

Po cestě si do uší strčila sluchátka a pomalu kráčela cestou, kterou znala nazpaměť. Brunetka došla až k oné budově a zadívala se na ní. Jen týden. Snažila se utěšit, jak ona to budova a ty lidi nesnášela. Ve škole neměla přátele, s nikým se nebavila, nebyl důvod. Siena byla ve škole obyčejná, přehlížená dívka a to ji vyhovovalo. Neměla ráda nechtěnou pozornost a nestála o ni. Někdy je dobré být ta nenápadná. Nikdo o ní nevěděl, ale ona věděla skoro o všech. Byla tichý pozorovatel.

Škola brunetku vůbec nebavila, kromě hodin hudby a umění. Jediné předměty, které měla ráda. Tyhle hodiny měla dívka volitelné a tak většinou byly až odpoledne, což znamenalo, že se vracela i pozdě domů. Tohoto dne to nebylo jinak. Dívka měla hodinu umění, kdy měli kreslit zátiší. Na chodbách se vyskytovalo minimum studentů, většina už byla na odchodu. I ona se těšila na teplo domova, ale nejprve musela do knihovny.

Pomalu procházela regály a hledala knížky, které bude potřebovat. Měla za úkol přečíst si nějakou knížku a pak jí od prezentovat. Brunetka měla jistou představu, co by to mělo být. Tuhle knížku její domácí knihovna neobsahovala a tak byla donucena si jí vypůjčit. Nebylo to poprvé, co ji měla půjčenou a na tolik jí zaujala, že jí chtěla číst znovu.

Kolem ní se rozprostírala vůně starých knih a ona neměla daleko od cíle. Nastal problém, ta kniha byla moc vysoko a ona na ní nedosáhla. Dívka se otočila a chtěla si dojít pro schůdky, když jí zastavila něčí hruď. Tohle nečekala a sesypala se na zem. Leknutím vyjekla a dopadla na záda. ,,Au," pronesla tiše. ,,Promiň to jsem nechtěl," usmíval se na ní blonďáček.

Byl to jeden z tich oblíbených kluků na škole, kterým bylo dobré se vyhnout. ,,V pohodě. Mně se na zemi líbí," pronesla Sia sarkasticky. ,,A já ti chtěl pomoct," věnoval jí úsměv. Jestli si myslel, že jí tímhle dostane, tak se mýlil. Onen kluk k ní natáhnul ruku, aby jí pomohl vstát. ,,Nebudeš se přeci válet na zemi," prohodil a dívka váhala.

Chytila se nabízené ruky a vyhoupla se na nohy. Při rychlém pohybu jí unikl bolestný stén. ,,Vážně jsi v pohodě?" podíval se na ní znovu blonďák. ,,Jo." Sia na nic nečekala, otočila se a hodlala odejít. Knížka ne knížka. ,,Počkej!" křičel dotyčný. Otočila se na něho a už mu chtěla vpálit do obličeje nepěkné slova. ,,Myslím, že jsi chtěla tohle," natáhnul k ní ruku s onou knížkou.

,,Dobrá volba," prohodil, když si od něho tu knížku brala. Nechápavě na něho pohlédla, však nečekala na odpověď a vydala se k východu. ,,Jsem Jayson a ty krásko?" křikl na ní blonďák a nebýt bolestí, které dívka pociťovala, možná by se nad tím oslovením zastavila. Teď však pokračovala v cestě dál, nevnímajíc okolí.

Dívka stála před školou a čekala až pro ní přijede odvoz. V tu chvíli přední zastavilo auto a ona zamířila na místo spolujezdce. ,,Ahoj prcku." ,,Ahoj tati. Děkuji, že si přijel," usmála se na svého otce. ,,Co se stalo?" Podíval se na ní, když zrovna zastavil na semaforu. Od chvíle kdy svoji dceru uviděl, věděl, že je něco špatně. Za celou dobu nic neřekla a on doufal, že mu to řekne nebo naznačí, co se stalo. Brunetka se na něho jen podívala s povytaženým obočím. ,,Vidím, že se něco děje tak mi to řekni." Svoji dceru znal moc dobře na to, aby věděl, že něco není v pořádku.

,,Byla jsem v knihovně," začala opatrně. ,,Neměli knížku, kterou si chtěla?" usmál se na ní otec. ,,Ne knížku nakonec mám, ale spadla jsem a... a bolí mě záda." Poslední část zašeptala, proto že se bála reakce. Auto se zastavilo a jeho řidičův pohled se přesunul na ní. ,,Spadla? Musíš být opatrnější." Tyhle slova dobře znala. Tam nechoď, pozor něco se stane, buď opatrná. Otce měla ráda a byla ráda, že se stará, ale někdy to bylo až moc.

,,Jak moc to bolí?" v hlase byla slyšet starost, starost o svou dceru. ,,Jel si pro mě. Myslím, že bych to nedošla. Lehnu si vezmu si prášek a to přejde," snažila se uklidnit otce. Ten jen přikývl. ,,Tak jo, budu ti věřit, ale kdyby něco jedeme do nemocnice a teď vystupovat jsme tu." Až teď jí došlo, že stojí na příjezdové cestě před bílím domem, který nazývala domovem.