Ve hvězdách

8.

,,Jdu domů," pronesla k partě lidí, kde znala jen dvojčata. „Už?" pronesl sklesle Moore. Brunetce bylo jasné, že už má něco upito. „Půjdu s tebou," vyšvihl se na nohy brunet, což neměl dělat. „Ne Side. Já se o sebe postarám, ty se postarej o Moora a hlavně o sebe, dobře?" Dívka věděla, že ji poslechne a tak se otočila a šla ke dveřím.

Čerství vzduch, to v tuhle chvíli potřebovala. Jen co vyšla, zdálo se jí, že zase může svobodně dýchat. V hlavě měla stále obrázek mladíka, jediné co na něm však rozeznala, byly oči. Ten pohled nemohla dostat z hlavy a netušila proč. Věděla že jí to nějakou dobu bude pronásledovat, ale s tím se rychle smířila.

Hvězdy jasně svítili, žádný měsíc jim nebránil. Brunetka v tichu kráčela tmavými ulicemi, nebyla daleko od domu ze kterého se stále ozývala hudba. Před sebou měla dlouhou cestu. Z broukání pro ní neznámé písničky ji vytrhl něčí hlas. „Snad nepůjdeš sama v téhle tmě, domů," zastavil ji dotyčný.

„Půjdu," neotáčela se, pokračovala v cestě. Těžké kroky ji značili, že jde za ní. „Počkej. Prosím." Zastavila se a prohlédla na mladíka za ní. „Proč bych měla?" mladík k ní udělal dva kroky a celou si jí prohlédl. „Nemůžeš mít vždy co chceš," pokračovala. „To by jsi mi musela dokázat," nedechl se ,,Odvezu tě. Nepůjdeš sama něco by se ti stalo," nečekal na odpověď, za ruku ji odtáhl k nedaleko stojícímu autu. ,,Dojdu to sama," snažila se odporovat. ,, Žádné námitky sedej."

,, Prohlížela jsi si obrazy v hale, líbili se ti?" Vzpomněl si na chvíli kdy zahlédl brunetku prohlížet si ony umělecké díla. ,,Sledoval jsi mě?" „Ne jen zahlédl. Tak..." Dívka se zadíval z okna, tohle téma se ji nechtělo rozebírat. Ty obrazy ji zaujali, bylo na nich něco, něco víc než ostatní mohli vidět.

„Jsou... jak to říct? Každý v tom vidí něco jiného, je to něco čím umělec chtěl vyjádřit svoje pocity, zaznamenat onen okamžik na papír. Vystihnout něco, čemu nemáme porozumět nad čím se máme zamyslet. Ne jeden obraz, ale celek dává to nějaký příběh, když se na ně někdo zadívá," snažila se shrnout pocity, které z toho měla. Poprvé za celou dobu se zadívala na mladíka, ten vypadal dost překvapený její úvahou.

,,Moje matka miluje umění. Nikdy jsme nepochopil, co na tich obrazech vidí. Ty... páni.. budu se muset nad nimi ještě zamyslet," usmál se a jeho pohled pořád směřoval na silnici. Teď byla překvapená brunetka. ,,Ty obrazy jsou tvoji matky?" dostala jakž takž ze sebe. Od mladíka dostala jen souhlasné přikývnutí. Měla bych si zjistit, kdo tu párty vždy pořádá. Přemýšlela dívka. Tohle zjištění jí dost překvapilo, kdyby věděla, kam má jít, ani by tam nešla. Možná, proto jí to ostatní neřekli.

Ticho znovu přerušil mladík. „Bavíš se s dvojčaty Perézovi," neptal se, a přesto se mu dostalo odpovědi. „Ano. Jsou to přátelé," nedívala se na něho, pozorovala míjející krajinu. „Co mají oni a já ne?" „Nebudu vás porovnávat. Každý je vyjimečný, každý má v sobě něco. Nemůžu říct co ty nemáš, když tě neznám," sama nevěděla proč mu to říká, co jí dává jistotu. „Tady zastav. Není to daleko, dojdu," dodala, když se připravoval něco namítnout.

Jak chtěla tak zastavil na rozcestí mezi třemi ulicemi. „Děkuju za odvoz," usmála se, když vystoupila. „Bylo mi ctí, vám udělat doprovod, princezno." „Siena, jmenuji se Siena," otočila se na něho. „Bylo mi ctí, Sieno." Svoje jméno slyšela už tolikrát, však z jeho úst znělo cize, chtěla ho slyšet znovu.

Celou sobotu plánovala nevytáhnout paty z pokoje a chystala se přečíst z několik knih, které si nedávno koupila. „Žili šťastně a dokonce." Dočetla příběh. Hlavní hrdinka se zamilovala do chlapce, který její lásku neopětoval, však později se do ní bláznivě zamiloval a tak skončili spolu. Brunetka sedící v křesle se natahovala pro další knihu.

„Ahoj," vkročil v tichu její otec do pokoje. „Sakra já se tak lekla," chytla se za srdce a snažila se rozdýchat šok. „Můžu," kývl hlavou k posteli, na kterou se potom usadil. Dívka se nad jeho chováním zamračila, pozvedla obočí a z očí ji jasně křičela otázka. „Chtěl jsem si s tebou promluvit," začal potichu „Nevím, kde začít," odmlčel se. Mezitím dívka vstala a sedla si vedle otce. „Tvoji matku jsem miloval a vždy budu, chybí mi, tak moc. Když odešla myslel jsem si že ti musím sehnat novou mámu a jak oba víme nevyšlo to," oba se zasmáli nad vzpomínkami a přes to neměli daleko od slz. „Pochopil jsem, že mámu nepotřebuješ, že potřebuješ, abych tu byl pro tebe. Byl jsem tu a vždy budu, jsi pro mě to nejdůležitější."

Z kapsy vytáhl prsten a položil ho svoji dceři do ruky. Zalapala po dech. „Chceš Jenn požádat o ruku." „Miluju ji a nechci, aby odešla z mého života, ale nechci dělat něco, co by se ti nelíbilo," chtěl pokračovat „Chápu. Jenn mám ráda a vím, že ona nás, pokud to chceš udělat, tak to udělej. Chci, abys byl šťastný."