Ve hvězdách

12.

Bíle stěny, na nich prazvláštní obrazy, to jediné drobná brunetka byla schopná vnímat. Utápěla se ve svých myšlenkách, řeči kolem ní šli úplně mimo. Bála se. Po tak dlouhé době cítila zase tak známí pocit. Bezmoc. Všechno kolem ní jí nahánělo strach, byla roztěkaná a nesoustředěná.

„Takže Sieno," oslovil dívku vysoký muž v bílém plášti. „Máš nějaké problémy, bolesti? Stalo se něco vážnějšího? Víš, musím se ptát, jako pokaždé," mluvil klidně. Siena otočila hlavu ke dveřím, u kterých stal její otec. Jeho pohled ji přímo nutil říct, co nechtěla zmiňovat.

Otočila se na doktora. „Nic vážného se v poslední době nestalo," vyrušilo ji odkašlání od dveří, radši se neotáčela, ten pohled cítila, přímo jí propaloval. „Nedávno jsem, ale spadla... doslova na zadek. Při vstávání mi projela bolest nohou. Musela jsem zavolat taťkovi, aby mě odvezl ze školy. Další den jsem radši zůstala doma. Vůbec to teď necítím je to v pohodě."

Doktor si ji projel zkoumavým pohledem. „Odkud ta bolest vycházela?" Dívka si sáhla na záda aby to mohla ukázat. „Co přesně tě bolelo?" Přistoupil k ní. „Noo. Levá noha. Převážně koleno a lýtko, ale též tady," sáhla si na jizvu, která se ji táhla přes půlku zad.

„V pohodě," zkoumal výraz, který se brunetce usadil na tváři. Byla jako v tranzu. „Co? Jo. Všechno. Nemusíš mít strach, tati, vše bude v pohodě. Dám na sebe pozor, díky za odvoz. Měj se pěkně, uvidíme se doma," zamávala mu ještě a pak už jen sledovala, jak odjíždí. Nemusela jít do školy, ale nehodlala zameškat ještě více hodin a proto už na třetí hodinu seděla zpátky v lavici.

„Třído klid," do třidy vešla učitelka. „Jak víte, i tento rok nás čeká projektový měsíc, kdy se na konci všechny projekty vystaví. Tento rok to bude však jiné." Projektový měsíc. Měsíc kdy žáci vyráběli, tvořili, různé projekty a nakonec je reprezentovali, tvořilo to velkou část známky. Brunetka nemohla říct, že je z toho nadšená nebo naštvaná. Nebyla ani jedno bylo ji to jedno. „S panem Collinsem jsem se domluvili, že tento rok se spojíme. Co to znamená? Dobrá otázka. Vy jako třeťáci a třída pana Collinse vytvoříte dvojce a budete pracovat ve dvojicích." Učitelka vypadala, jako by to byl geniální nápad, to však Siene tak nepřipadalo. „Se čtvrťáky?" ptal se někdo. „Ano se čtvrťáky. Budete náhodně přiřazeni."

Výraz brunetky ukrýval několik emocí, ale převažoval strach, bezmoc, nechuť. Byla zvyklá pracovat sama, málokdy vyhledávala společnost svých spolužáků a teď měla být přiřazená k někomu úplně cizímu. Ne hlavně né on. Zděsila se. Pevně přivřela víčka sobě. Dnešek nemůže být horší, myslela si.

Učitelka pokračovala ve výkladu o projektech, však brunetka ji nevnímala, snažila se zahnat myšlenku na blonďáka s šedomodrými očima. „Dobře tak už by tu měli být," někdo zaklepal na dveře. „Přesně na čas." Podle pohledů celé třídy nikdo nechápal co se děje, když do třídy vešel učitel Collins a za ním skupina čtvrťáků.

Nechyběli ani oni. Skupina nejoblíbenějších kluků na škole. Jen co vešli do třidy, začali si dívky šeptat. Tak oni zde chyběli. Snažila se je nevnímat, ale bylo to těžké, hlavně když jí jeden z nich propaloval pohledem. Nepodívala se na něho, nevěnovala mu ani jediný pohled. Mrzelo ho to, nechápal to. Všechny ho chtěli, ale ona ne ona se k němu dokázala otočit zády.

„Hej," drkl do chlapce jeho kamarád. „Co je?" otočil se na něho. „Byl si úplně mimo," oznámil mu. „Hmm," podíval se směrem, kde seděla ona. „To je ta z knihovny?" vyptával se dál. „Jo," tahle odpověď bruneta neuspokojila. „A já, že řekneš něco víc," povzdechl si. „Co bych tak Nixtne měl asi říct? Není co. Vidíš sám ignoruje mě," rozhodil rukama a málem svého kamaráda praštil.

Nixton se jenom zamračil. „Tohle není ten Jay, kterého znám." „A jakého znáš. Hele ona se se mnou nechce bavit. Co mám dělat? Hmm? Zbytečné naděje, že by se na mě podívala?" začalo to v něm pořádně vřít. Nechybělo mnoho a vybuchl by. Nebavilo ho se se svým kamarádem hádat. Nixton nedostal další naději promluvit, byl přerušen učiteli.

„Teď budeme říkat jména žáku, kteří budou ve dvojici," začali učitelé vyjmenovávat dvojice. „Slečna Potter," Siena zpozorněla, když zaznělo její jméno. „A s ní ve dvojici bude pan... á ano pan Jones," doplnil učitel Collins. Siena zapomněla, jak se dýchá, zdálo se to, jako hodiny než se vzpamatovala. Jones. Přehrávala si jméno v hlavě. Jones, Jayson Jones. Jestli si myslela, že dnešek byl strašný teď se ji to potvrdilo.

Její noční můra se vyplnila. Proč to co si nejvíc přejeme, aby se nestalo, se musí vyplnit? „Takže můžete si vybrat téma a na konci hodiny nám ho řeknete a my si ho zapíšeme, tohle bude konec." Brunetka seděla v lavici a dýchala. Nebyl to sen. Musela se štípnout, aby tomu uvěřila.