Počátek

21.- Hodnej malej rmut

Myrlene několik vteřin připadalo, jakoby se svět úplně zastavil. Skřípění ustalo a rozhostilo se ohlušující ticho. Obloha zčernala blížící se nocí, a byl slyšet jen těžký dech ostatních chlapců, s nimiž v Labyrintu uvázla na noc. Už zase.

Dělalo se jí špatně, hrozně špatně. Hlava se jí točila, nohy podlamovaly a před očima jí vířily nepěkné vzpomínky. Pokoušela se vzchopit, ale v dalším okamžiku rozrazil téměř nelidský výkřik z úst Albyho. Cítila, jak se Thomas vedle ní pohnul, a rozběhl se ke dvojici placerů. Myrlene zvedla ruku k obličeji a dala si facku, která ji probrala dost na to, aby se odstrčila od zdi, o kterou byla dosud opřena, a rozešla se směrem k té beznadějné trojici.

Minho se vrávoravě postavil, a i v tom nedostatku světla bylo vidět, jak je zdrchaný a unavený.

,,Bažo. Jestli si myslíš, že vyběhnout jsem ven bylo nějak statečný, něco ti povím. Seš ten nejblbější grinďáckej fras na celým širým světě. A taky seš mrtvej. Stejně jako my ostatní." A zabodl poněkud ublížený pohled do Myrlene. ,,A proč jsi to ty udělala? Proč mu tohle děláš?" Myrlene sklopila hlavu.

,,Mu? Jakýmu mu?" Zajímal se Thomas, ten všetečný netaktní trouba. Odpovědi se mu nedostalo.

,,Já... Myslela jsem... Tak hele. Pokud mi paměť ještě slouží, já už tu jednou byla. A možná jsem o tom nikomu neřekla, ale to neznamená že nevím jak se odsud do-" Myrlene přerušilo rmutí zaryčení kdesi v dálce.

,,No skvěle. Teď tu všichni chcípnem. Gratuluju bažo, fakt že jo." Zasupěl Minho. Jeho vždy uvolněná a pohodová nálada byly pryč. Myrlene ho takhle ještě nikdy neviděla.

,,Já se jen snažil pomoct!" Thomas zněl naštvaně a zoufale najednou.

,,A k čemu nám to pomůže, když tady chcípneš s náma vogo?!" Trpce se zasmál Minho a přiklekl si zpět k Albymu. Byl na tom špatně. Vypadalo to, že je na pokraji smrti. Jeho tmavá kůže ztrácela barvu a jeho dech byl příliš rychlý a mělký.

,,Co se stalo?" Zeptal se Thomas. Hněv z jeho hlasu vymizel, zůstala jen bezmoc.

,,Nechci o tom mluvit." zamumlal Minho a dál se věnoval hledání Albyho pulsu. Sklonil se k jeho hrudníku, aby si poslech jeho srdce. ,,Řekněme, že ty potvory jedny rmuťácký si umí hrát na mrtvý opravdu dobře."

,,Takže ho...Kousl? Nebo píchl nebo co? Projde si proměnou?" No jo, ten náš zvědavý Tommy.

,,No týjo, nejsi ty Sherlock?" A je to tu. Humor odlehčující stres.

Myrlene poodešla stranou od chlapců, kteří se spolu tlumeně bavili. Neboli Thomas se vyptával a Minho ho stíral. Normálně by se nad tím popadala smíchy, ale tohle bylo jiné. Olízla si prst a vztyčila ho do vzduchu, aby zjistila odkud fouká vítr. No paráda. Vítr jejich pach odnášel přímo do hlubin Labyrintu. Myrlene nevěděla, jestli je rmuti nachází po čichu, nebo jestli nějaký vůbec mají... Byli živí a zároveň ne. Byli z masa, ale zároveň z kovu a drátů. Ale jestli ano... Jestli ho opravdu mají...

Rmutí zavřísknutí se ozvalo blíže než minule.

,,To snad není možný!" Zakřičel Thomas.

,,Nech toho řvaní! Měl ses řídit pravidly a nechat svůj všetečnej zadek v place ty troubo!" Utrhla se na něj Myrlene polohlasem. Rmut a jeho jekot byli zase o něco blíž své kořisti, dokonce tak blízko, že se k nim přidalo i kovové skřípění a syčení. Minho viditelně ztuhl, a Thomas se jen vyjukaně rozhlížel na všechny strany a snažil se zapojit svůj slepičí mozeček. Myrlene si povzdechla. Ti dva budou potřebovat pomoc, nebo tady všichni umřou. Jí nevyjímaje.