Počátek

16.- Ticho před bouří

Myrlene dostála svého slibu, a přestože jí Chuck s Newtem zařídili luxusní palačinkovou večeři, probudil se Chuck s děsem a smradlavou ponožkou pod polštářem. Chudák kluk. Myrlene byla se svou pomstou spokojena, to je naučí plácat takové plopákoviny. Odpoledne ji však začalo hryzat svědomí a přinesla Chuckovi tvarohovou 'zmrzlinu', nebo co to mělo být. Vzhledem k jejich obrovitánské lásce k jídlu byla celkem hračka si je udobřit. To už se ale stalo před více než třemi týdny, a mnoho z brunetčiny radosti vyprchalo.

Dívka měla obavy. Kamenné bludiště ji naučilo se bát, a podezřívat každou nepatrnou věc. Poslední dny byly až neuvěřitelně klidné, nic se nestalo, nikdo neumřel, nikdo se nezranil, všechno klapalo tak jak má a v Labyrintu bylo ještě větší ticho než obvykle. Ani jeden z běžců neviděl ani nezaslechl žádného rmuta, dokonce i břitvouni byli tišší a nenápadnější než obvykle. Jako kdyby se připravovali na něco velkého. 

Jako ticho před bouří.

A nebyla jediná, kdo si toho všiml. Minho, Alby a Newt, který se teď do vedení Placu zapojoval více než obvykle, byli stejně znepokojení jako ona. Ostatní kluci to neřešili. Bavili se s kamarády, jakoby žádný Labyrint ani neexistoval, a vesele se smáli. U Chucka to bylo předvídatelné, jenže Chuck je Chuck, a vážnost situace by mu stejně nejspíš nikdo neoznámil. Všichni si mysleli že by ho to mohlo vyděsit, rozplakat. Co jim ovšem nedocházelo, byla drobnost, že Chuck je v tom s nimi. Je jedním z nich, a zaslouží si být informovaný. Je sice ještě dítě, ale za ten měsíc od jeho příjezdu neskutečně rychle zmoudřel.

Byla přepracovaná, potřebovala si odpočinout, ne se stresovat. O sebe se nebála, to ne. Už dávno se smířila s tím že z Labyrintu nejspíš nevyvázne živá. Ale Myrlene měla přátele. Minha, Bena, Gallyho, Zarta. Chucka, který byl jako její mladší bratr. Nahrazovala mu rodinu, to díky ní se cítil alespoň trochu v bezpečí. Slíbila, že ho dostane k rodičům. 

Pak tu byl Newt. To je kapitola sama o sobě. Ohledně tohoto kluka se cítila zvláštně. Od té hrozné noci se v ní něco přepnulo, a odvážná a nezdolná Myrlene se z ničeho nic začala chichotat, rudnout jako pomeranče a znervózňovat pokaždé, když někdo narazil na jejich silné pouto.  Později to dokonce začala dělat schválně, bavilo ji sledovat vykolejené výrazy přihlížejících. Všichni ji neuvěřitelně štvali s těmi nesmysly. Ale nehodlala se tím nechat rozhodit. Labyrint není místo pro lásku, to dívka dobře věděla. A ona o ni nestála. Newt o ní stejně neuvažuje jinak než jako o kamarádce. Byla za to svým způsobem ráda. 

I o Albyho měla větší strach než o sebe. Je to sice dobrý vůdce, občas nepříjemný a vzteklý, ale je to dobrý člověk. Nebýt něho, z placu by byli trosky kterými by se vesele proháněli rmuti. Ale situace byla vážná, a dívka to nebrala na lehkou váhu.   

Alby to celé řešil dvěma způsoby. Celý den kluky popoháněl, vymýšlel nadbytečné úkoly a nenechal je vydechnout. Obloha se totiž hrozivě zatáhla a rozfoukal se silný vítr. A ti, co patřili mezi ty chytřejší, vytušili že něco není v pořádku. Ponurost tohoto odpoledne ještě dodávala na znepokojivé, téměř hororové atmosféře. Běžci dnes ani nešli do Labyrintu. Chudáci kluci poletovali jako hadr na holi, netušící, že se je vůdce jen zoufale snaží zabavit. Jakmile má totiž mozek volno, začne to v něm šrotovat. A panika se vydere na povrch.

Nakonec se ale přece jen stalo něco příšerného. Jeden běžec se do Placu vrátil se rmutím bodnutím.

A když se brány zavřely snad s ještě třikrát hlasitějším skřípotem než dřív, uspořádal Alby vatru. A na stole s občerstvením stálo mnohem víc sklenic s Gallyho tajemným dryákem, než bývalo zvykem.