Počátek

12.- Proměna

Ráno Newt vypadal hůř než Minho po flámu. Beze srandy. Zvlhlé oči orámované tmavými kruhy skvěle doplňoval výraz člověka na pohřbu. Cítil se tak. Jen kvůli jeho hlouposti je teď jeho nejlepší kamarádka mrtvá. Nemohl se s tím vyrovnat. Přesto věděl, že neměla šanci to přežít. Nikdo nepřežil noc v Labyrintu, a ona byla ještě ke všemu zraněná. Musel se s tím srovnat. Musel.

Celou noc nespal, takže když uviděl první známky svítání, byl na nohou. Přecházel sem tam před branou jakoby doufal, že tím příchod šesté hodiny ranní urychlí. Snažil se nemyslet na pravděpodobné zklamání až se brána otevře a další hodiny výčitek a pláče. Konečně zaslechl skřípot otevírající se brány, na nic nečekal a i přes bolest se vecpal do útrob Labyrintu. Co je mu po tom, že se odře? Co je to proti zraněním, jenž utrpěla ona? Co je to proti vší tě bolesti, jež musela zažít ona?

Když uviděl na zemi její tělo, zakopl. Zřítil se k Myrlene na zem a zuřivě nahmatával tep. Byl slabounký, ale byl tam. Pane bože... I přes bolest se dokázala usmívat. Vzal ji do náruče a něžně ji pohladil po vlasech. Úleva v jeho srdci byla nepopsatelná. Protlačil se přes dav, který se stihl srocovat před branou a běžel, co mu nohy stačily, na ošetřovnu.
,,Vydrž méďo. Jsi ten nejstatečnější človíček, jakého znám." Zašeptal dojatě.

,,Newte..." Zašeptala Myrlene utrápeným hlasem a Newt se málem složil. Její hlas... Tolik mu chyběl. Poté mu dívka v náručí ochabla.

Když ji konečně položil na jedno z lůžek, přiřítil se zpoza rohu Jeff. Při pohledu na špinavou řeznou ránu na jejím stehně sykl.
,,Desinfekci! Rychle! A obvazy!" Křikl meďoch na svého pomocníka. Když se  sklonil, aby ránu vyčistil, něco ho zarazilo. Podíval se na levou nohu, a zalapal po dechu.

,,Co se děje Jeffe?" Newt netrpělivě přešlapoval před lůžkem, tvář zkřivenou strachem. ,,Newte," Tmavý hoch přemýšlel, jak mu to co nejjemněji sdělit. ,,Ona... Je bodnutá." Newt vypadal, jakoby ho taky něco bodlo. Složil si hlavu do dlaní a zaklel.
,,Zatraceně! Jdu za Albym." Vyběhl z místnosti. Pro protilátku.
Jeff soucitně pohlédl na dívku klidně odpočívající na provizorním lehátku. Tohle bude dlouhá noc.

---

Newt byl strachy bez sebe. Brunetka byla mimo více než pět dnů, což se ještě nikdy nestalo. První dny sebou neustále házela, křičela a mlela nesmyslné věty. Posledních pár hodin ale ležela bez hnutí, a tep jí slábl. Blonďatý chlapec u ní proseděl celé hodiny, držel ji za ruku a šeptal uklidňující slůvka. Skoro nespal, budil ho Myrlenin křik, vzlyky a pláč. Tak moc se o ní bál...
Vypadala tak klidně, skoro andělsky. Černé žíly jí zmizely už dávno. Puchýře a ranky už také. Bodná i řezná rána na nohou se pomalu, ale jistě zacelovaly také. Podle předpokladů by se měla probudit už dávno. Gallymu Proměna trvala jen dva dny a kousek. Něco tady nesedělo.

Někdo mu položil ruku na rameno, zatímco byl zahloubaný do svých myšlenek. Přidušeně vykřikl. Otočil se, stál za ním kápo běžců. ,,Je oběd."
Newt si odfrkl. Srdce mu splašeně bušilo.  ,,Ano mami. Nebo spíš tati?"
,,To víš. Musím nahrazovat Myrlene. Vím co máš na jazyku, ale ne. Zůstanu teď u ní já. A ty se půjdeš naobědvat. A bez řečí čóne." Minho ho vystrčil že židle a zasedl ji.
,,Aby pod tebou nekřupla." Upozornil ho a raději rychle zmizel. Minhův vražedný pohled mu samozřejmě neunikl.

Pořád si svými pocity nebyl tak úplně jistý. Cítil neskonalou úlevu, ale zároveň se vinil ze všeho co se stalo. V Place ji teď všichni téměř uctívali. Nikdo nikdy nepřežil noc v Labyrintu. Do teď. Ona byla první, a dala chlapcům novou naději. Do teď si všichni mysleli, že je to nemožné, ona ale ukázala, že tu je šance přežít. Běžci teď běhali do Labyrintu mnohem dříve a vraceli se později. Snažili se více a dávali do své práce víc elánu. Když to dokázala Myrlene, tak oni to taky dokáží.

Nechtěl to před Minhem přiznat, ale měl celkem hlad. Nejedl už od včerejška, v břichu mu kručelo.
,,Tak co nového?" Usmál se na něj Pánvička přes okénko na vydávání. V očích mu však vyčetl starost.
,,Furt se to zhoršuje. Bojím se o ni." Zamumlal Newt.
,,Ona to zvládne. Je to bojovnice." Pánvička se snažil vypadat sebejistě. Nedařilo se mu to. Povzdechl si a podal mu talíř s těstovinami a něčím, co měl být nejspíš pokus o houbovou omáčku. Newt však umíral hlady a byl by momentálně schopný sníst téměř cokoliv. Bylo už po obvyklém společném obědě v Place, takže byl v jídelně sám. Posadil se na jednu z rozvrzaných dřevěných laviček, a přemýšlel nad smyslem života.

Gally se po proměně vzpamatoval celkem brzy. Fyzicky. S psychikou na tom byl hůře. Newt věděl, co je proměna jen z vyprávění. A i když si mnohdy přál, aby mohl vlastnit své vzpomínky, z chování čónů, kterým se to stalo usoudil, že svět tam venku není med. Nikdo z nich se zatím o své myšlenky a vzpomínky nepodělil, ani zdaleka ne. Stávali se zahořklými, nepříjemnými samotáři. Gally svou proměnu zvládl poměrně dobře, jedinými známkami změny povahy byla více či méně mírná agrese k některým členům jejich malé komunity. Na něj se naštěstí nevztahovala. Poslední dobou se ale každým dnem více a více uzavíral do sebe. 

Spořádal svou porci a přihlásil se o přídavek. Když už se měl najíst, tak pořádně. Pánvička uměl vařit. Některá jeho jídla sice stála za starou bačkoru, ale na mnohých si moc pochutnávali. I když se stával terčem mnoha placerských vtipů, posměšků a přirovnání, stále ho měli všichni rádi. Vyplatí se být jeho oblíbencem, čas od času vám na talíři přistane přídavek slaniny či dezertu. Má to holt svoje výhody.

Vzhledem k jeho utrápenosti teď před ním ležel čokoládový košíček. Zakousl se do něj a málem se jím zadusil, když do místnosti přiběhl udýchaný Clint.
,,Přítížilo se jí."
To mu stačilo. Vstal tak prudce, že převrhl židli. Běžel na marodku, co mu nohy stačily. Rozrazil dveře a zděšeně vyhledal pohled vrchního meďocha.
,,Jeffe? Co se to zatraceně děje?"
Jeff si promnul spánky. ,,Newte... Ona..." Pobíhal sem tam a cosi dívce měřil. Panikařil, což u něj nebylo obvyklé.
,,Nedýchá!" Vyjekl nakonec snědý chlapec.
Newt šokovaně vytřeštil oči.
,,Nemůžu nahmatat její tep, prostě tu není! Hrudník se jí nepohybuje, prostě... Asi..." Nedokončil větu.

,,Ne, ne, ne, ne, ne!" Opakoval Newt stále dokola, přičemž začal couvat ke dveřím. Věděl, co tím Jeff myslel. Věděl co to znamená. Myrlene prohrála svůj boj. A mohl za to on. Slzy už nemohl dál zadržovat, a Jeff, Clint i Minho na tom byli podobně. Po tom všem, čím si prošla... Po tom co zvládla měsíc sama v Place, noc v Labyrintu... Nepřežila proměnu. Už to dál nevydržel. Přišel o nejlepší kamarádku. Bolest byla příliš nesnesitelná. 

Vyběhl ze Dvora, a mířil na jediné místo. Do Labyrintu. Nemohl dál žít. Ne bez ní. Byla jako jeho slunce. Bez ní byl jeho malý svět černobílý. Byla ten typ kamarádů, který vás vždy rozesměje, vytáhne ze dna zpět na vrchol a už nikdy vás nenechá znovu padnout. Bez ní... byl ztracený. Už neviděl dobro.

Nazdařbůh se proplétal kamenným bludištěm, až se zastavil u jedné ze zdí porostlé obří vrstvou břečťanu. Opřel se o něj rukama i hlavou. Nechal slzy, aby mu stékaly po tvářích a usilovně se snažil vybavit si nějakou šťastnou vzpomínku. Nešlo to. Už se rozhodl.
Zachytil se břečťanu a začal šplhat. Díky jeho svalnatým pažím se to jevilo jako ten nejlehčí úkol na světě. Používal obě nohy i obě ruce. Vylezl nejvýš, co to šlo a na moment se zastavil. Na pravé straně uviděl malou ještěrku. Přimhouřil oči, a zahlédl malé červené světýlko. To je divné... Jaktože si toho nevšiml už dříve? V tu chvíli mu to všechno docvaklo.

,,Vy... Vy nás natáčíte. Celou tu dobu... Nás špehujete! Jste spokojení? Za to, že je teď mrtvá... Můžete vy! Tak moc vás nenávidím! Tak zatraceně moc! "

Pustil se břečťanu a padal. Doufal, že to rychle skončí.

Setkáme se v nebi, Myrlene.

Ztěžka dopadl na zem. Už nechtěl žít.

Mezitím se v Place ozvalo prudké zalapání po dechu, a tmavovlasá dívka otevřela oči.

________________________________

Ani nevíte jak moc mě bolelo tuhle kapitolu psát. 😞😭
V této části se dostáváme k příčině Newtova kulhání. Jeho důvody ke skoku jsou však jiné.
Někdo nějaké nápady na ship? 😅

Mějte se fanfárově,

_Cabbagie_