Po včerejší atmosféře plné strachu a očekávání apokalypsy či konce světa, nebyly ani stopy. Bouřka přinesla rostlinám a trávě osvěžení, louka byla plná rosy. Těch pár ptáčků, které mohli obyvatelé Labyrintu zaslechnout , vesele zpívalo. Mechanických ještěrkovitých tvorečků s kamerami bylo zase všude plno, v Labyrintu vládlo místo děsivého ticha ticho tajemné. Nad Plac se vyhouplo slunce - tedy slunečné počasí, protože slunce v Labyrintu odjakživa prostě nebylo. Příjemná teplota, hřejivé paprsky tepla a nekonečné azuro narušené jedním jediným bílým chomáčkem navozovaly veselou atmosféru plnou naděje.
Byl to však jen další trik Tvůrců jak jim ukázat, že nad jejich myšlenkami, činy, pocity a životy mají dokonalou nadvládu. Všichni se snažili nemyslet na zohaveného Bena, těžce oddechujícím v nočních můrách, bezvládně ležícím na marodce.
Myrlenin nedávný děs, když jí neznámý člověk promluvil uvnitř hlavy, byl ten tam. Už dlouho se sice nutila to oznámit radě, bála se však že je jen paranoidní. Že se jí to všechno jen zdá. Že si budou myslet že se zbláznila. A vyhostí ji. Myrlene už viděla dost vyhoštění na to, aby se jich ve skrytu duše bála, ovšem v Labyrintu není místo pro city. Chcete přežít? Chovejte se stejně tvrdě jako prostředí kolem vás.
Rozesmátá Myrlene se vydala na snídani. Uprostřed cesty ale dostala nápad. Změnila směr a zamířila do dvora. Kam jinam než za Minhem, který si ještě troufal vychrápávat. Vplížila se dovnitř, a co nevidí. Kousíček od Minhovy hlavy stojí Chuck, o stěnu se opírá Newt aby ulevil bolavé noze, oba se zlomyslnými úšklebky na tvářích. Když se podívala pořádněji, všimla si něčeho zásadního. Chuck v ručkách držel dvě pokličky od hrnců z Pánvičkova ráje. V tu ránu to pochopila.
Zamávala na Newta, čímž prozradila svoji přítomnost. Přiotevřenými dveřmi viděla Clinta a pár lidí kteří se sotva probrali, jak jí zvědavě nakukují přes rameno. Blonďák zamával nazpět, a pokynul jí aby si stoupla na druhou stranu Minhovy postele. Chuck se zatlemil na lidi na chodbě, dramaticky pomalu napřahoval obě ruce, přímo Minhovi u ucha. Newt se smíchy zakuckával, vypadal jako kuře, které se pokouší vzlétnout.
Chuckovy ruce se rychle rozletěly k sobě, a ozvala se rána. Kovová, hlasitá, příšerná rána. A kápo běžců zaječel jako holka, v tak vysoké tónině, že kdyby šel ještě o oktávu výše, bylo by to pro lidské uši neslyšitelné. Minho sebou trhl, převalil se... A spadl z postele. Na Myrlene. A svou sloní váhou ji téměř rozdrtil. Dívka jen stačila zahlédnout, jak Chuck mizí na schodech a Newt pospíchá za ním, a - blik cvak - docvaklo jí to. Ti hajzlíci ji v tom nechali. Hodili jí to na krk a potichoučku se vypařili.
Vypadá to že se Chuck setká tváří v tvář s další Minhovou ponožkou. A na Newta, toho moudrého a tichého chlapce, vymyslí něco, na co jen tak nezapomene. Na odvety je Myrlene expert. Takhle ji v tom nechat! Grindi jedni!
Minho se konečně probral z transu, popadl polštář a bez ostychu ji začal mydlit po hlavě.
---
Bylo pozdě odpoledne, a celý Plac očekával příjezd nového zelenáče. Benův stav se začínal horšit, chvílemi jakoby ho něco posedlo... Křičel, zmítal se a pokoušel se vyprostit ze sevření provazů, jež ho poutaly k lůžku. Nazelenalé žíly mu neskutečně naběhly, zorničky se rozšířily a od úst mu létaly kapičky slin. Nebyl na něj zrovna pěkný pohled.
Myrleniny myšlenky neustále odbíhaly k událostem předešlé noci.
Přijdu si pro tebe, Myrlene.
Bylo to zvláštní. Myrlene věděla, že zelenáč který zanedlouho přijede Klecí, bud mít hnědé vlasy a jméno Thomas. Přišlo jí, že o něm ví všechno a zároveň nic. Věděla, že oni dva jsou jiní. Že jeho příjezd do Placu bude mít nějaký hlubší význam. A přesto to nikomu neřekla, protože jí v tom něco bránilo. Jakoby někdo nechtěl, aby se o chlapci, jež jí mluvil v hlavě, Placeři dozvěděli.
ČTEŠ
Počátek
Fanfiction,,Řekli mi, že všechny sny se jednou splní. Ale noční můry jsou také sny." První. První subjekt Labyrintových testů. První člověk v Place. První dívka. Nadějný experiment, jedna ze tří elitních kandidátů skupiny A. Pomohla vybudovat Plac. Znala vše...
