Počátek

13.- Zraněný

Myrlene se vznášela ve tmě. Nevěděla, kde je, ani jak je to vůbec možné, ale kupodivu byla klidná. Všechny její útrapy a starosti z Placu rázem zmizely. Jen tak klidně viset ve vzduchoprázdnu bylo celkem příjemné. Po předchozích několika děsivých a nepříjemných vzpomínek to byla úleva. Dozvěděla se nehezké věci, které ji pořádně vystrašily. Teď však jen klidně dýchala, a pozorovala to nic před sebou.
Najednou se někde v dálce před ní objevil malý obdélníček, jako dveře, a za ním - světlo. Průchod se rychle přibližoval, brunetku napadlo, že to co předtím považovala za vznášení se, mohl být klidně let.

Proplula prázdnotou k bílému obdélníku světla a přimhouřila oči. Prudké světlo ji téměř oslepilo. Rozkoukala se, a vydechla úžasem. Stála ve dveřích dětského pokojíčku. Byl laděn do žluté - její nejoblíbenější barvy. Nahlédla za sebe. Čekala že se bude dívat do černé nicoty, ve které ještě před několika sekundami pobývala, ale viděla jen pootevřené dveře. A za nimi obývací pokoj. Když zaslechla hlasy, rychle se obrátila čelem do místnosti. 

Spatřila ženu, která se jí nápadně podobala; tmavě hnědé, téměř černé vlasy jí ve slušivém mikádu splývaly na ramenou, v krásných očích stejné barvy se zračila potlačovaná bezmoc a lítost. Na dvou postýlkách s bělostnými přikrývkami, mezi kterými žena seděla, ležely tři malé holčičky. Myrlene zalapala po dechu. Koukala na své já, akorát o několik let mladší. Dívce bylo přibližně pět let, uslzenýma očkama hleděla na ženu, jež byla podle všeho její matka. Na postílce se k ní mačkalo druhé děvče, jenž vypadalo jako její dvojče.  Posmrkávalo, snažilo se však vypadat statečně. Třetí děvčátko bylo nakrátko ostříhané, Mohlo být tak o rok, maximálně dva, mladší. Leželo na postýlce zcela samo, a svíralo velkého plyšového zajíce který byl téměř stejně velký jako ona. 

Tak tohle byla její máma. Její maminka... Myrlene stekla po tváři slza.  

Malá dívenka se odhodlala k otázce. ,,Mami? Kam nás ti lidé odvezou? A kdy si pro nás přijdou?" Žena rychle zamrkala, aby zahnala slzy. ,,Do... Do bezpečí. Jste silné, věřím ve vás. Vy to zvládnete." Její hlas zněl ztrápeně, když dodala: ,,Brendo, Myrlene... Dávej na svou mladší sestřičku pozor, ano? Nevím, kdo přesně ti lidé jsou. Vezmou si vás někdy během zítřka-" Přerušilo ji klepání na dveře.

Matka toporně vstala, a jako omámená šla otevřít. Bylo slyšet, jak se dohaduje s nějakými muži, a s jednou ženou. Bylo to divné, říkala přece, že přijedou až zítra... Do malé ložničky vtrhlo asi šest cizích lidí v zelených ochranných oblecích, ve kterých vypadali jako banda kosmonautů. Na náprsence se jim skvěl černočerný nápis, jenž působil nesmírně zlověstně. ZLOSIN. Skupina proplula skrz ni, jakoby byla vzduch. Vždyť jsem vzduch. Pomyslela si trpce. 

,,Nové rozkazy. Pojďte s námi a neklaďte odpor, nebo začneme střílet."

Hnědovlasá žena již úplně propadla pláči, srdceryvně prosila pracovníky ZLOSINu aby jí nechali její děti, aby je nechali být... Malá Myrlene a její starší sestřička, nejspíš Brenda, následovaly ty zlé lidi ke vchodovým dveřím, když se jejich matka vrhla na ženu v zeleném stejnokroji. Strhla ji na zem, mlátila do ní oběma pěstmi... Myrlene to rvalo srdce. 

,,Zbavte se jí!" Zařval někdo ze skupinky hrůzný rozkaz. Dva z mužů uposlechli a Myrleninu matku od pracovnice odtáhli. Mrštili s ní o zem, přičemž upadla do bezvědomí. Brenda zařvala, vymanila se ze sevření chlapa v zeleném a vrhla se proti těm příšerám, jenž ublížily její mamince. Malá Myrlene ji chtěla následovat, stisk na jejím zápěstí byl ale očividně moc silný. Natáhla volnou ruku k malé sestřičce, jejíž slzy si našly cestu na povrch, a ochranářsky ji stáhla za sebe. Žena vytáhla pistoli na uspávací šipky, a zamířila.