Počátek

7.- Další jméno

Probudil ji otravný skřípot. Tentokrát ale věděla odkud pochází, a tak se vyděsila o něco méně než včera.

Otevřela spánkem slepené oči a zatřásla hlavou. Vatra se včera pěkně protáhla, únava na ní byla patrná již z dálky. Postavila se na nohy a vykoukla že společného přístřeší. Když pohlédla na hodinky připevněné na levém zápěstí, zjistila, že je šest hodin. Brány nezklamaly a otevřely se přesně načas.

Gally to včera z nějakého nevysvětlitelného důvodu zakempil u ní před chýškou. Asi se bál, že se mu jeho vlastní stavba zřítí na tu jeho šišatou palici. Naštěstí měl tolik taktu, že nevlezl dovnitř. Ještě že si toho Myrlene všimla, přece jen, spát v jednom přístřešku s Newtem a Gallym je veliký rozdíl.

Rozešla se směrem k již otevřené bráně a cestou, nejspíš omylem, ale kdo ví, šlápla Minhovi na ruku. No dobře, bylo to schválně. Schytala za to nabručený pohled a pár nadávek. 

Chodba vypadala naprosto stejně jako předchozího dne. Stejné praskliny, stejné provazce břečťanu, stejné tíživé ticho. Po původci onoho tajemného cvakání ani vidu. A bylo to jen a jen dobře.

Probuzení Placeři se začali slézat k Pánvičkovu ohništi. Chudák malá ještě spal, a tak ho hladoví kluci přímo dotáhli k zásobám a nenasytně mu čučeli pod ruce, když připravoval snídani. Také měla hlad, ale nechtěla si to u nevrlého a rozespalého Pánvičky pohnojit hned na začátku. Přece jen, přídavky slaniny přijdou vhod, že?

,,Krmení dravé zvěře!" Zahulákal Pánvička, přičemž tloukl vařečkou do jednoho z hrnců. Brunetka přiběhla a vzala si jeden z nejméně tří tuctů obložených chlebů. Po chvíli se přištrachali Newt s Minhem a Nickem, zívaje na všechny strany. Přisedli si k ní, Newt z jedné, a Nick s Minhem z druhé strany. Minho si vzal krajíce dva, a připlácl si je na sebe obložením dovnitř. Nenažranec. 

,,Tak, co je dneska v plánu šéfe?" Zahuhlal s plnou pusou směrem k Nickovi. 

,,Stavba kuchyně pro Pánvičku. Musím nějak přemluvit Gallyho, aby si to vzal na starost. Neviděli jste ho někdo?" Dívka si strčila zbytek chleba do úst, na rozdíl od Minha rozkousala, a teprve poté odpověděla. 

,,Nemám tušení. Někam zmizel chvilku po otevření bran." ,,Možná to má něco společného s jeho 'Supr čupr dryákem', nebo něco takového, protože mi z beden zmizel jeden hrnec, vařečka a pár dalších věcí." Přisedl si k nim Pánvička. 

Newt mlčel, a nepřítomně hleděl kamsi do dálky. ,,Myslíte, že by jsme dneska měli prozkoumat to bludiště venku?" Zeptal se nakonec. 

,,Nevím. Zatím to vypadá, že se brány otevírají a zavírají přesně v šest hodin, ráno i večer. Ale raději bych se v tom nejdříve ujistil. Zůstat tam venku po jejich uzavřený s tou věcí - ať už je to cokoliv - bych opravdu nechtěl." Zamyslel se Nick. 

,,Má pravdu. A navíc, práce máme dost a dost, proč si ještě přidělávat starosti tímhle?" Usmála se na Newta Myrlene. ,,Mohli by jsme jít pomoci se stavbou kuchyně. Každá pomocná ruka přijde vhod. Že, Gally?" Oslovený chlapec, který se právě potichu plížil k Nickovi a chystal se ho vyděsit k smrti, se narovnal a odkašlal si. ,,Dobrý ráno, vespolek." Usmál se od ucha k uchu. 

Dnes měl až podezřele dobrou náladu. ,,Mluvil tady někdo o kuchyni?" Takže je odposlouchával. Mizera jeden.

Nick mu vše potřebné vysvětlil, a společně s Pánvičkou nakreslili stavební plán. Velký Gally stavitel byl ve svém živlu, natěšený jako malé děcko cestou do hračkářství. 

Sebral svojí partu stavařů a Myrlene s Newtem, a zavelel přesun k lesu. 

Stavaření začalo zatlučením čtyř velkých klád, mezi které se potom přitloukala prkna a proplétaly proutky. 

Při zatloukání hřebíků si od Myrlene všichni drželi nápadný odstup, čemuž ještě napomohla tím, že jí kladivo vyletělo z ruky a rozpláclo se nedaleko hlavy hlavního stavitele. Gally vypadal opravdu vyděšeně, a poslal ji raději zalévat kytičky do zahrad. 

Nějak zvlášť jí to nevadilo, ale Newtův pobavený smích ji provázel téměř polovinu cesty. Ten čón se málem usmál k smrti. Další Placeři se k němu přidali, když na úplné rovince blízko Klece bezdůvodně zakopla a srazila k zemi jednoho nevinného chlapce. Chudák. 

No, Jeff z ní měl opravdu radost, Doug byl odřený na rukou i na nohou, zatímco Myrlene schytala jen malou odřeninku na levém lokti. Ona je opravdu dítě štěstěny. A nešikovnosti. 

Nikdo ji nechtěl pustit k práci, a tak se nudila. Kéž by tady tak měla nějakou knížku... Najednou ji něco napadlo. Rozeběhla se ke svým věcem a z jedné bedýnky vytáhla zápisníček. Po chvilce zběsilého přehrabování se jí podařilo najít i propisku. 

Na jeden list načmárala vzkaz, a odnesla ho do Klece. Snad jí Tvůrci vyhoví...

Až do večeře se pak věnovala pozorování chlapců při stavbě kuchyně a skládání něčeho, co vypadalo jako nějaká báseň. Nebo píseň? Sama nevěděla.

---

Jak Myrlene i Nick předpokládali, brány se jako předešlého dne zavřely přesně v šest hodin. 

Nick poté Minhovi svěřil vůdcovství v průzkumné výpravě, kterou tvořila vlastně už jen dívka s Newtem. Více lidí tam pouštět nechtěl, bylo by to moc riskantní a nebezpečné. Také nechtěl, aby se o tom co v Labyrintu objeví moc nesvěřovali ostatním Placerům. Mohlo by to prý způsobit rozruch a nepokoj. 

Pánvička se již nastěhoval do nové kuchyně, která byla téměř hotová. Chyběla už jen jedna stěna, ve které mělo být výdejní okénko. Zářil nadšením, a Myrlene se mu nedivila. Bylo to útulné a uspořádané. Taky aby ne, když mu s tím pomáhala. Po dni plném nicnedělání ji to pěkně zmohlo.

Seděla u zdi, do které vyryla své jméno, a vzpomínala na ty osamělé dny před příjezdem kluků.

Někdo si k ní přisedl. ,,Těžký den?" Tento hlas by poznala i se zavřenýma očima. Když mu člověk dokázal porozumět, a zvyknout si na jeho silný přízvuk, stalo se to docela dobrým poznávacím znamením. 

,,Hm." Broukla nazpátek. ,,Těšíš se na náš malý výlet?" Zeptala se po chvíli. 

,,Myslíš na několika hodinový běh někde, kde jsme v životě nebyli a nevíme, co se ukrývá v další zatáčce? Na strach, že se nestihneme vrátit zpět a něco nás sežere? Ne, fakt ne." Pousmál se. 

,,I ty jeden optimisto." Zašklebila se brunetka. ,,Ale představ si, že najdeme cestu ven, nebo alespoň náznak. Budeme prospěšní, nápomocní. Konečně budu mít pocit, že jsem byla stvořena také k něčemu jinému než k mrzačení nebohých Placerů." Chlapec se tomu zasmál. Unaveně si položila hlavu na jeho rameno, on ji objal kolem pasu. 

,,Co když se dá dostat ven i jinak? Mohli by jsme slézt do klece a počkat než s námi sjede dolů. Nebo vylézt na ty zdi, a dostat se ven vrchem, nebo-" ,,To mě trochu uráží." Skočila mu do řeči Myrlene. ,,Kdyby to bylo tak lehké jak říkáš, myslíš, že bych tu ještě trčela? Myslíš, že jsem to všechno nezkusila? Strávila jsem tady jeden frasný měsíc úplně sama, každý den jsem strávila přemýšlením nad cestou pryč. To co říkáš, je to nesmysl.

Nejde to, Klec se nespustí, když v ní někdo je. Zkus nahoru na ty zdi vylézt. Břečťan nesahá úplně nahoru, a i kdyby, kam bys šel potom? Vsadím se, že je za tím něco víc. Jediná věc, která mě ještě napadla, byla spustit se do výtahové šachty. Ale nezkusila jsem to."

Skončila svoji sáhodlouhou odpověď a přejela prsty po jméně vyrytém do kamene. 

,,Co to je? To je tvé jméno?" Buď se brunetčin výbuch rozhodl ignorovat, a nebo ho to nijak moc nerozrušilo. Myrlene po chvíli odpověděla. ,,Ano. Můžeš se přidat, jestli chceš. Možná to zní divně, ale pomáhalo mi to ujasnit si kdo jsem. Nebo spíš to, co ze mě zbylo." Podala mu malou kudlu, kterou nosila připevněnou k pásku. 

Přijal ji. Bylo to jako rituál. Jako připomínka, kým teď jsou. Rodinou.