Počátek

9.- Volné dopoledne

Vatra byla úžasná. Co už tak úžasné nebylo, bylo vstávání. 

Alby jim dopřál volné dopoledne, ale brunetka stejně nikam nepospíchala. Svoji šichtu si odběhla už včera, zato Minho...

Ten vypadal přesně tak, jak by člověk s kocovinou vypadat měl. Seděli vedle sebe v jídelně, každý jeden hrníček nápoje na bolení hlavy. 

,,Frase, ty ses teda zřídil." Poznamenal Zart, když si k nim přisedával s ovesnou kaší. Myrlene se ušklíbla. ,,A to má dneska běžet." Podívala se na tu oživlou mrtvolu po své levici a usrkla si z hrníčku. Ihned ji přepadla chuť vyprsknout obsah svých úst. Bylo to hořké, podivný, málo rozpuštěný prášek z bylinek jí skřípal mezi zuby. 

V tuto brzkou hodinu ranní už býval Plac dávno zaplněný veselými, unavenými i nabručenými hlasy, cinkáním příborů a pracujících hochů. Teď však vládlo ticho, rušené jen chrápáním Placerů, kteří při čekání na snídani usnuli s obličejem připlácnutým na stole. 

Po dlouhé době měla volno, a tak si ho hodlala pořádně užít. Vzala si svou oblíbenou knížku, vylezla nahoru na stromovou vyhlídku a opřela se o kmen. 

Tuto knihu četla už mockrát. Byla o dvou mladých lidech bojujících ve válce o svou zemi. Žánrem jí nejvíce připomínala sci-fi, nebo něco takového. Psala si i o nějaký román, ovšem její přání nebylo vyplněno. Ten někdo očividně nechtěl, aby se dozvěděla něco o reálném světě tam venku. 

Dočetla několik kapitol, zaklapla knihu a opřela se o zábradlí. Prohlížela si její přebal, byl v zašlé bílé barvě, s velkým nadpisem vyvedeným ozdobným písmem. Bylo černé, ale ve slunečních paprscích jakoby hrálo všemi barvami. 

,,Myrlene?" Zakřičel někdo tam ze zdola. Oslovená sebou trhla, kniha jí vypadla z rukou. Za chvilku se ozvalo bolestivé kníknutí. ,,Ježišmarja promiň!" Lekla se a rychle šplhala na zem. 

Její blonďatý nejlepší kamarád seděl na zemi a držel si hlavu. ,,Promiň Newte, vypadla mi z rukou!" Prohlédla mu vlasy, ale nic kromě rýsující se modřiny nenašla. 

,,Ty mě fakt jednou zabiješ. Zatraceně, co to čteš za knihu? Nic tlustšího jsi nenašla? Mohlo mě to zabít." Myrlene se zatvářila provinile. ,,Fakt se omlouvám. Co jsi to vlastně potřeboval?"

,,Dozrály jahody. Myslel jsem, že bys to chtěla vědět, a jít jich Zartovi pár šlohnout." Zašklebil se, zatímco se škrábal na nohy. Myrlene se na tváři objevil ďábelský úsměv. 

Plížili se kolem záhonů, schovaní za rajčatovými keři. Zart zaléval dýně, byl celkem daleko, ale i tak na sebe nechtěli upozorňovat. Pečoval o svou zahradu i přes volno, přece jen, úroda je na prvním místě. Lenošení počká. 

Natrhali si plné kapsy a chtěli se odplížit zpět, ale někdo jim zastoupil cestu. ,,Ajaj..." Utrousila dívka. Kápo zemvrtáků je provrtával obviňujícím pohledem, v ruce motyčku. Scéna vystřižená jako z hororu...

,,Zdrhej!" Zašeptal blonďák a začal se řídit svou vlastní radou. Ohlédla se a zjistila, že jsou pronásledováni. Zart s motyčkou v pravé ruce vypadal jako rozzuřená medvědice, které někdo ukradl medvídě. Je to hodný kluk. Ovšem jen když mu nikdo nekrade ovoce. 

Měli však jednu výhodu - oni byli běžci. Chudák Zart ne, takže to po pár metrech vzdal, a vrátil se k práci. 

Dvojice však pro jistotu vyšplhala na strom a usadila se na silné větvi. 

,,Mňam." Olízla se brunetka, když si do pusy strčila první jahodu. Byly sladké a šťavnaté. 

,,Když už teď máme ovoce, upečeš Hafův dort?" Zeptal se Newt, v očích mu hrály hvězdičky.