Počátek

3.- Šmouha jménem Minho

Navzdory jednotvárnosti předchozích dní byl tento den jiný. Obloha byla už od rána zamračená, po slunci jakoby se slehla zem. Foukal trochu studenější vítr než obvykle, takže Myrlene nestačilo jen tričko s mikinou. Dívka na sobě měla trička dvě a přesto jí byla zima. Neuvěřitelně se v Place nudila. Vymyslela si dokonce i svoje imaginární kamarády. Jmenovaly se Fynn a Lynn a byly to dvojčata. Ne, dělám si legraci, tak daleko to naštěstí zatím nedošlo.

Schylovalo se k večeru. Neměla co na práci a tak sebou plácla k jedné z obrovitánských zdí porostlých břečťanem. Usilovně zapátrala v paměti, jestli nenajde nějakou vzpomínku, nějaké vodítko, které by jí napovědělo, co je toto místo zač. Ale vždy, když byla tak blízko, někdo jakoby ji uchopil a odtáhl ji od té vzpomínky pryč. Propátrávala svůj mozek, ale nic. Jediné, co se dostavilo, byla oslepující bodavá bolest ve spáncích.

Tohle nebylo přirozené. Chvílemi si i myslela, že jí někdo, nebo něco, vygumovalo část mozku, část sebe samé. Jediné, co s jistotou věděla, bylo její jméno. Myrlene. bylo to celkem pěkné, originální jméno.

Přemýšlela, jestli někde tam venku, za čtvercovými zdmi, má milující rodinu. Mámu, která jí každé ráno připravovala svačinu do školy, tátu, který s ní rád jezdil na kole a chodil rybařit, malou, otravnou, ale roztomilou sestru, která si neustále chce hrát s panenkami a vždy za sebou zapomene zavřít dveře od Myrlenina pokoje...

Nevěděla kde jsou, jak vypadají, či jestli vůbec existují, ale chyběli jí. Vytáhla si z pouzdra za opaskem nůž, a přiložila ho k chladnému kameni. Vyryla do něj první písmeno. Kostrbaté, šišaté a nerovné písmenko M. Ryla do kamene, tupila nůž a zvěčňovala svou maličkost do tvrdé skály.

Dílo jest dokonáno. Odtáhla nůž a zastrčila ho zpět do pochvy. Kriticky si svůj výtvor prohlížela. Nebylo to nijak zvlášť hezké nebo ukázkové, nicméně čitelné to bylo. Dostala pořádný hlad, rozhodla se tedy zajít si pro něco do svého přístřešku. Nacházel se úplně na pokraji lesa, schovaný mezi proutím.

Přehrabovala se v jedné z beden, div do ní nespadla po hlavě, jak se urputně snažila nahlédnout až na dno.

Najednou uslyšela silné zapraskání větviček. Blízko, hodně blízko jejího spacího místečka. Polekaně vzhlédla. Břitvouni, jak si je Myrlene pojmenovala, již zmiňované kovové potvůrky podobné ještěrce s šesti nohama tvořenýma ostrými noži a s jedním velkým červeným kukadlem sloužícím jako kamera, byli lehcí jako pírko a pohybovali se téměř neslyšně. Toto muselo být značně těžší.

Opatrně vystrčila hlavu zpoza stěny, ale zahlédla už jen mizící tmavou šmouhu mezi stromy. Rozeběhla se za ní. Ať už to bylo, co chtělo, bylo to pořádně rychlé. Brunetka běžela lesem jako o život, ladně se vyhýbala stromům a přeskakovala spadané větve. Téměř tu věc ztrácela z dohledu, když vtom... BUM!

Napálila to přímo do toho před sebou. Neustál to a oba propadli stromy na malou mýtinku. Dívka byla navrch, a tak se na něj posadila obkročmo, ruce mu zkroutila za záda do bolestivého úhlu a zajistila si nohy proti vykopnutí. I když mu viděla jen záda, poznala, že to je statný chlapec ve věku asi šestnácti let. Měl černé vlasy a na sobě světle modrou košili.

Najednou za ní někdo dlouze hvízdl. Dívka polekaně nadzvedla hlavu, ale sevření nepovolila. Setkala se s pohledem nejméně dvaceti dospívajících kluků s pusami dokořán otevřenými údivem. Seděli kolem něčeho, co by se dalo nazvat velice špatně a nebezpečně udělané ohniště.

Jen tak na sebe zírali, neschopní slova. ,,Co to sakra..." Tak teď už nechápala dočista nic.

,,Můžeš mě pustit?" Ozval se kluk, na kterém Myrlene pořád ještě seděla, s hlasem podbarveným bolestí. ,,Co jsi zač!" Prskla na něj na oplátku bruneta. ,,Hou hou hou klídek jo? Mohli bychom se zeptat na totéž." Ozval se vysoký blonďák, který se nejspíš přemístil nějakým kouzlem vedle ní. ,,Tak hele, ty jeden Santo, běž si radši rozdávat dárky a nekecej do toho, jo?" Zaprskala znovu.