Od Myrlenina vysazení do Labyrintu uběhl téměř měsíc. Klec jednou za sedm dní vyvezla na povrch nové zásoby jídla, dek, a nové náčiní. Vždy ve stejnou dobu, vždy krátce před polednem. I dnes stála brunetka před zavřenou výtahovou šachtou a trpělivě čekala na zvukový signál. Došly jí hřebíky a mýdlo, její přístřešek potřeboval opravit, a ona umýt. Konečně se ozvalo zahoukání a následný skřípavý zvuk otevírajícího se poklopu. Nedočkavě poskakovala na místě, byla zvědavá, co jí Tvůrci poslali tentokrát. Skočila dovnitř a vyndala několik krabic. Odnesla si je ke svému malému přístřešku a začala vybalovat.
Opět obdržela několik hygienických potřeb, mezi nimi i chatrný kartáček na zuby a malou krabičku s pastou. To bylo skoro jako zázrak, doteď si musela vystačit se žvýkáním máty. Také našla hřeben, a nový čistý ručník. Ten starý už byl zralý na vyhození, bylo až neuvěřitelné kolik tady bylo prachu a špíny.
Jídlo dostala jako obvykle v podobě konzerv a tyčinek, ovšem chléb žádný. To ji překvapilo. Ne však na dlouho, ve třetí krabici totiž našla pytlík mouky, a sáčky s práškem do pečiva a solí. Takže další výzva. Co si pamatovala, nikdy chléb nepekla. Nebo si to alespoň myslela. Také objevila malou plastovou mističku a lžíci. Na dně se válelo několik látkových pytlíčků bez označení. Když nahlédla dovnitř, usoudila, že to budou nějaká semínka. A pod nimi složený vzkaz. Že by od Tvůrců? Třesoucíma se rukama papírek rozbalila. Byl popsaný zvláštním starodávným písmem, sytě rudým inkoustem. Sděloval jediné:
Už jen pár dnů.
Tak tohle ji vyděsilo. Pár dnů do čeho? Napadlo ji, že to může být i nějaká pozitivní věc, ale... Moc tomu nevěřila. Opovaž se rozbrečet. Nadávala si v duchu. Stačilo že brečela ráno kvůli noční můře. Zdálo se jí, že jela klecí, které se ale v půlce přetrhly řetězy a spadla dolů. A padala a padala a padala... Dokud se Myrlene neprobudila s tváří zmáčenou slzami. Zakázala si to, protože věděla, že kdyby se rozplakala, ta pomyslná emoční hráz v ní by se prolomila a ona by se zhroutila. To si nemohla dovolit. I když jí lidská společnost chyběla, teď musela přežít, aby se ještě někdy do nějaké dostala. Odhodlaně se zvedla, motyčku v jedné, a semínka v druhé ruce, a zamířila do protějšího rohu placu.
S prudkým nádechem se probudila, celá zpocená a vyděšená. Zdála se jí další noční můra. Obrovské kamenné zdi se bortily, mačkaly ji na padrť a dusily prachem ze sutin. Posadila se ve svém skromném přístřešku, který tvořila vlastně jen čtvercová deska z propletených proutků opřená jednou stranou o jednu ze čtyř zdí, které svíraly Plac. Potřebovala si pročistit hlavu, a tak se vyhrabala z pod dek a vylezla ven do svitu měsíce. Došla až na místo, kde odpoledne vytrhala kus trávy a zkypřila půdu, čímž vytvořila takový malý provizorní záhon. Zasadila do něho ta záhadná semínka, a doufala že to co z nich vyroste, budou třeba rajčata, a ne nějaká hrozivá masožravka, která ji spolkne jako malinu. Klesla na zem a zkřížila nohy do tureckého sedu. Chvilku zírala před sebe a třídila si myšlenky, když uslyšela zašustnutí, a o vteřinku později zaznamenala pohyb. Rychle se otočila, připravena bojovat, ale za ní postávala jen ta lesklá šedá ještěrka, kterou viděla tehdy v lese v den, když přijela do placu. Koukaly na sebe, a Myrlene zašeptala: ,,Co jsi zač? Jsi hodný, nebo zlý tvor? Přišla jsi mi pomoct, nebo mi škodit?" Ještěrka se nehýbala, pouze popolezla kousek dozadu. V tom to brunetka zahlédla. Červený záblesk, tečku ve vypoulených očkách. ,,Ty mě sleduješ, že? Ty mě natáčíš." Tvoreček se téměř neslyšně vytratil do vysoké trávy.
Myrlene o něm ještě dlouho po té usilovně přemýšlela. Měla pocit, že ho už někdy viděla. Že ho viděla, než se bez vzpomínek probudila v Kleci.
---
Následující dny byly téměř jednotvárné. Dívka každý den pečlivě zalévala ona semínka, zkoumala všechna zákoutí Placu a netrpělivě čekala, až uplyne těch pár dnů. S pomocí baterky, kterou jí Tvůrci poslali s novými zásobami, si konečně mohla prohlédnout malou betonovou stavbu v lese. Nebylo tam zhola nic. Byla to jen prázdná kostka zpola zapuštěná v zemi, s otočným kolem na dveřích, které je k vidění například u ponorek. Všimla si také malé klíčové dírky, ovšem klíč chyběl. Prohledala celý svůj malý majetek, ale nikde tu zatracenou kovovou věcičku nenašla.
K malému přístřešku přibyla jedna boční stěna z propletených klacků, a osvětlení v podobě petrolejky. I když toto místo nebylo moc přívětivé, dívka svůj malý úkryt začala nazývat domovem, už jen proto, aby se z té dlouhotrvající samoty nezbláznila. Pomáhalo to.
Zrovna seděla pod košatou jabloní téměř v samém středu Placu, a šila. Ano, šila. Napadlo ji, že by se z té prapodivné látky, kterou našla společně s dekami, dala spíchnout celkem slušná houpací síť. Co si budem, moc jí to nešlo. Její nešikovnost znovu nastoupila na scénu a dříve šedá látka teď měla působivé červené skvrny snad všude. Odložila téměř dodělanou práci, už chybělo jen zahnout kraj a ušít tunýlek na provléknutí provazu. Protáhla si ztuhlé ruce a chystala se zvednout, když ji něco udeřilo zezadu do týla. Vystřelila do stoje a zaujala bojovný postoj. Když spatřila to, co ji právě k smrti vyděsilo, nasadila frustrovaný výraz. Právě se chystala bojovat proti... Jablku? Pokrčila rameny zvedla ho ze země a projistotu snědla. Za trest.
___________________________
Ahoj! Dneska trošičku kratší část, taková spíš výplňová. Přesto doufám, že se líbila <3
_Cabbagie_
ČTEŠ
Počátek
Fanfiction,,Řekli mi, že všechny sny se jednou splní. Ale noční můry jsou také sny." První. První subjekt Labyrintových testů. První člověk v Place. První dívka. Nadějný experiment, jedna ze tří elitních kandidátů skupiny A. Pomohla vybudovat Plac. Znala vše...
