Počátek

6.- Cesta do neznáma

Dle dívčina nápadu se za pár dnů na večer naplánovala vatra, velký táborák, na oslavu Newtova jména a ,,Uhudranýho bažanta." Jak Gally stavitel pojmenoval Pánvičku, který v jednom kuse nadával na nenažrané Placery. Byl totiž jediný, kdo uměl trochu víc než jen namazat chleba, a tak se nabídl jako kuchař. 

Bylo už po šesté hodině ranní, když se Placem ozval otřesný skřípavý zvuk, který Myrlene až nepříjemně moc připomínal její probuzení v Kleci. Všichni nechali práce, Winston dokonce přestal brousit porcovací nůž, který přijel výtahem společně s párem prasat. Upřímně, ta světélka v jeho očích, když si nebezpečnou zbraň prohlížel, a nejspíš už si představoval porcování prasátka, všechny docela znervózňovala. 

Žádný div, že se od něho všichni drželi dál. To kdyby si náhodou spletl to prasátko s některým z nich.

Ted však stáli u jedné ze zdí, instinktivně postaveni do obranného kroužku. Najednou jeden z kluků zařval, a natáhl prst ke zvětšující se mezeře ve kamenné mase. 

V tmavovlásce se mísily pocity. Může tohle být cesta ven? Anebo poprava? Vypustí na ně smečku hladových lvů, nebo je odsud vysvobodí? Skřípění najednou ustalo. Jako když cvakne vypínačem. V kameni se vytvořil průchod o průměru odhadem čtyři metry. 

Chlapci a dívka se báli pohnout. Nic se nedělo, a tak se Myrlene oddělila od skupinky a plíživým krokem se kradla kolem zdi k zejícímu otvoru. 

,,Hej! Zatraceně vrať se, Myrlene!" Sykl za ní Newtův podrážděný hlas podbarvený strachem a obavami. Otočila se, dala si prst před ústa a pokračovala v cestě. 

Opatrně vystrčila hlavu a nakoukla za roh. Udiveně se nedechla, a chtěla vstoupit dovnitř. Někdo ji však stáhl dozadu a přitiskl na svou hruď. Překvapeně vypískla. ,,Potichu!" Šeptl blonďák a pozvedl obočí. Bylo jí jasné, co tím chce říct. 

Zašeptala: ,,Je... Je tam jen chodba. Hodně dlouhá chodba. Kamení, břečťan, zdi, a překvapivě zdi s břečťanem." Placeři se nahrnuli před vstup a hleděli do tmavé chodby. Vypadala děsivě, brunetka z ní měla respekt. 

,,Měli bychom to jít prozkoumat." Broukl Minho. Otočil se na Nicka, chlapce s tmavými vlasy padajícími do obličeje. Byli tu teprve pár dní, ale z Nicka sálala autorita. Byl milý, všem rád pomohl, a uměl rozřadit lidi k práci tak, aby jim šla od ruky a byli v tom dobří. Stal se něčím jako neoficiálním vůdcem. 

Nick přikývl. Kromě Minha se ale nikdo k odchodu neměl. Vypadalo to moc nebezpečně.

,,Já s ním klidně půjdu." Brunetka se postavila před Nicka s nově nabytou odvahou. Nickovi to bylo v podstatě jedno, jediný, kdo s tím nesouhlasil byl Newt. Nabídl se že půjde on. Myrlene ho usadila argumenty na jeho skorovykrvácení a společně s Minhem vkročila dovnitř tajemné chodby.

Šli mlčky, našlapovali opatrně a potichu. Myrlene došla na konec chodby jako první. To, co spatřila jí vyrazilo dech. Zabočovala do obou směrů, větvila se a zatáčela. Hotový labyrint chodeb. Kamenné rozpraskané zdi byly neskutečně vysoké, provazce břečťanů na nich bez hnutí visely. Zahnula do levé chodby. ušla několik metrů, a nakoukla za roh. Asiat si následoval.

,,Je to... Obří! Dalo by se tu snadno ztratit." Zašeptala směrem ke svému společníkovi. Ten jenom kývl. Ve vzduchu viselo tíživé ticho, narušované jen pravidelným oddechováním. A ještě něčím...

Brunetka měla opravdu divný pocit. Ustoupila pár kroků dozadu a Minha, který právě pokořil svůj rekord v bytí potichu stáhla za tričko s sebou. V pravé odbočce, do které jště před pár vteřinami nahlížela, zaznamenala pohyb provázený cvakavým zvukem.