Dcera Temnoty

29) Chaos

Čekala jsem na vhodnou příležitost. Nerorvozita a nedočkavost mě zžírali jako jed. Kdyby to trvalo jen o chvilku déle, žešílela bych. Konečně odešel. Pomyslela jsem si, když se za Jamiem zaklaply dveře. Rychle jsem zkontrolovala okolí v Johnyho blízkosti. Byl sám ve svém pokoji a trénoval magii. Stáhla jsem se. Johny v mém pokoji. Pronesla jsem svou duší a vložila do přání velké množství energie. Snažil se vzdorovat, nevěděl co se děje. Cítila jsem paniku v jeho mysli.Nakonec, přeze všechny jeho obavy se poddal. Objevil se. Stál přede mnou připravený k obraně. Byla jsem šťastná. Byl mi njebližší. Nikdo jiný, kdo by si pamatoval to, jaká jsem byla dřív, pokud nepočítám Viktorii, nežije. Skočila jsem mu do náruče. Chvíly váhal, než své ruce položil kolem mého pasu a stisknul mě v přátelském objetí. "Tolik jsem se o tebe bál! Proč si se neozvala dřív?!" vyčetl mi. Slzy mi vytryskly z očí a smáčeli jeho tričko. "Promiň, já zapomněla, odpusť mi to." prosila jsem. Pohladil mě po vlasech a povzdechl si. "Kde jsi vůbec byla? Kdo byli ti muži,co tě odvlekli pryč?" V takové situaci jsem mu neměla nic říkat. Mohl se snažit jen získat informace, ale mě na tom nezáleželo. Vyprávěla jsem mu všechno, co se dělo od mého útěku. Byl pozorný posluchač. Přátelskými gesty, jako bylo objetí, pohlazení, ve mě  probouzel náznaky něčeho,co už tady není. Měla jsem pocit že na mě někomu záleží. Né kvůli mým schopnostem nebo tomu, kým jsem se stala. Ale jen proto, že jsem to já. Že mu na mě záleží na tom, jak se cítím. Po celou dobu jsem nemohla zastavit slzy. Nejednalo se o smutné slzy vycházející z hlouby osamělého srdce, nýbrž o kapky štěstí, které zkrápěli mé oblečení. Chyběl mi jeho jeho humor, zvědavost, chuť k životu. On byl ten dokonalý. Vyprávěl mi o tom, co se dělo u vládnoucích po mém úěku. Všude se rozebíral Jamieho vzkaz. Chvíli, než jsem se opět objevila na území démonů, žili ve strachu z mé pomsty. Bát už se ale přestali. "Johny, ale já mám v plánu se pomstít." prozradila jsem. Usmál se. "A myšlíš, že to nevím? To bys nebyla ty, kdybys to neudělala." odpověděl mi. Stiskla jsem jeho ruku, neboť jsem nedokázala potlačit vztek, který se objevoval kdykoliv jsem o tom začala mluvit. "Pomstím se každému. Všichni za to zaplatí. Musí cítit to, co já." pronesla jsem skrze zaťaké zuby. Pustil mě, uchopil mou bradu do dlaně a otočil ji k němu. Musela jsem dívat do jeho mírumilovných očí, ve kterých bylo tolik lásky. Vždy jí rozdával lidem v jeho okolí. Vyzařovalo z nich dobro. "To nesmíš. Mohlo by to pak způsobit spoustu problémů. Klidně se pomsti tomu bastradu Lanaalefovi, ale nikomu jinýmu neubližuj." pověděl mi mírným hlasem. Na chvilku jsem zavřela oči. "Ale já musím. Nebudu mít klid. Jsem tak sama. Nikomu na mě doopravdy nezáleží. Cítím to. Nechtěla jsem si to přiznat, ale oni mě vidí jako zbraň. Nejsem pro ně žijící bytost. Ale já MÁM city." přitáhnul si mě k sobě. Kdyby to neudělal, vím, že bych se rozpadla na tisíc kousků. "Já ale vím, kdo jsi a taky, že bys nikdy nikomu neublížila. Známe se od mala." Zvedla jsem k němu uplakané oči. "Já vím." odpověděla jsem. Dívali jsme se na sebe. Cítila jsem napětí a podivné šimrání v břiše. Ruce se mi klepaly a pak... vše se uklidnilo. Vyrazila jsem vpřed a spojila naše rty. Bylo to něco úplně jiného, než jsem doposud zažila. Vládlo mezi námi tolik společných vzpomínek, tolik citů. Ovlivňovali nás v našem jednání. "Ani nevíš, jak dlouho jsem o tom snil." zašeptal, když jsme se nadechovali. Táli jsme vesvém objetí jako staleté ledovce vystavené příliš jasnému slunci. Pálila nás stoupající vášeň. Ležela jsem pod ním na Jamieho posteli.Poprvé jsem se necítila nepatřičně, když se mě někdo dotýkal. Nebylo to o krvi nebo touze po moci. Byl to rozmar mého srdce. Cítila jsem se... šťastná. Johny nepospíchal. Velmi pomalu zkoumal křivky mého tělo a zasypával jej polibky. Až poté se odhodlal k tomu, aby mi stáhnul tričko. Zachvěla jsem se.a znovu spojila naše rty, které k sobě dokonale pasovaly. Cvak. Prásk. Zvedla jsem hlavu. Stál tam. Přísný výraz kazil jeho pohlednou tvář. Johny v jeho pokoji u vládnoucích. Čarovala zoufale. Hned zmizel. Zůstal po něm jen příjemný pocit a jeho vůně ve vzduchu. Opojně jsem ji vdechovala. "Co si myslíš, že to děláš?!" rozkřiknul se Jamie. Poadla jsem svoje tričko a spěšně si ho oblékala. Neodpovídala jsem. "Slyšela si mě vůbec?" promluvil znovu o něco klidněji. Stejně jsem cítila výčitky a znechucení v jeho hlase. "Nic, co by tě mělo zajímat." odpověděla jsem  a vstala. Cgtěla jsem odejít do koupelny. Chytil mě za paže. "Nikam nepůjdeš, já ti řikal, že už ho neuvidíš." Usmála jsem se a sundala ze sebe jeho ruce. "Dělali jsme víc, než že jsme se viděli." odpověděla jsem sladce. Nedávala jsem dostatečně  poroz. Neviděla jsem to, co udělal v čas, abych tomu mohla zabránit. Napřáhnul se a udeřil. Vložil do toho spoustu jeho magické síly, jinak by mě to tak neochromilo. Letěla jsem k zemi. V hlavě se mi odrážela nesnesitelná bolest. Dopadla jsem na kolena a trvalo mi asi dvě minuty, než jsem se vzpamatovala. Jamieho rozzuřený výraž vystřídalo zděšení. Jako by nemohl uvěřit tomu, co udělal. "Já.." začal. Nenechala jsem jej promluvit. Pomalu jsem se postavila. Vlasy mi žhnuli,ale byla jsem dokonale klidná. Myslela jsem jasně. probralo mne to. "Tohle si nikdy neměl dělat." zavrčela jsem. Mířila jsem k němu. Konečky prstů na jeho levé ruce se klepaly. Věděl co čekat, ale já ho potřebovala. Přišla jsem němu a oplatila mu to stejnou ranou. Teda, měla to být stejná rána, ale koncentrace mých sil způsovila, že přeletěl polovinu místnosti. "Udělal jsi chybu, mohli jsme být přátelé." řekla jsem. Pryč. Vyřkla jsem své kouzlo. Nebylo specifikované. Dlouho jsem vězela v prostoru mezi světy, až se mé myšlenky ustálili na konkrétním místě. Nebo spíš  člověku. Kyle. Zjevila jsem se u něj. Seděl na kameném černém trůně a před ním klečelo několik upírů. V jeho očích byl záblesk překvapení. Mířila jsem přímo k němu. Mávnul rukou a klečící se začali zvedat k odchodu. Dobře že tak. "Nemám čas. Plány o tom, jak se mírumilovně zmocníme tohohle světa mě nudí. Potřebuju to hned a chci mít záruku že budeš poslouchat." vyrazila jsem ze sebe tvrdě dříve než se stačil byť jen nadechnout. Pochopil a začal couvat. "Já jsem s vámi dobrovolně a navíc, nesmíš být v těchto síních. Sem mají přístup jen upíři." vyšlo z jeho úst. To už jsem stála před ním. Neutíkal. Věděl že to nemá smysl. Byl jako ovce zahnaná do kouta lvem. "Já ale jsem upír." odpověděl jsem a zakousla se mu do hrdla. Uvolnil se. Navzdory tomu, že věděl, co znamená kousnutí ode mne. Působilo mu to takovou rozkoš, která mu dokázala dokonale zatemnit mysl. Chytila jsem jeho ruce a zabránila mu v jakémkoliv pro mně nepříjemném dotyku. Odklonila jsem se. Jeho omámený výraz bych pro mne nesnesitelný. Cítila jsem kyselost v ústech. "Je tu nějaký mocnější upír než ty?" zeptala jsem se. Kdyby jste mne slyšeli, v  mém hlase byste neobjevili ani stopu po emocích. "Už ne." odpověděl. "Dobře." usmála jsem se. "Připravte se k útoku na radu."

O několik hodin později:
Zmizela jsem. Přemýstila jsem se na skálu, která byla za městem. Byl odtud dokonalý výhled. Potřebovala jsem se uklidnit. Muselo to ven. Křičela jsem, tak moc jsme křičela. Můj hlas se rozléhal jako hromy v bouři. Rozpoutala jsem oheň, šlehal všude kolem. Pálil a ničil i to málo z živé přírody, co tu byla. Postupně spalovval i každou část mého oblečení. Zůstala jsem v něm stát nahá, ale nahá jsem se necítila. Plameny se kolem mne začaly ovíjet a vytvořili dokonalé šaty. Kouř který byl neprostupný, nepřirozeně černý  toupal k mé hlavě a vytvořil pro mne plášť. V tu chvíli jsem se cítila jako bůh.  Nedělej to! Vidím tě. zaslechla jsem v hlavě Johnyho hlas. Zahnala jsem ho se zavrčením. On opravdu nepatří do mého světa. Jen bych ho zničila. Tak jako všechno. Alespoň to mám v plánu. Namířila jsem ruku k nebesům a vystřelila k ní svou moc. Nebe ztmavlo a  onjevil se první blesk. Sjel k zemi. Po něm následovala rána jako z děla. Zasmála jsem se. Ten šílený skřek se nesl do dálky a já spatřila zděšené postavy v ulicích, jak ke mě  otáčejí své obličeje. Pod bouřkou zčernalým nebem jsem působila jako maják. "Dneškem počínaje vám budu vládnou já. Ten, kdo se nepodřítí, zemře." vykřikla jsem a vložila do toho sílu, která nesla můj hlas ke každému páru uší v okruku několika desítek kilometrů. Byl to povel. Všichni upíři se sebrali a vytasili zbraně. Všechny jsem je stačila očarovat proti kouzlům démonů. Jinak by byli všichni hned mrtví. Každý útok pocítím já. Přišlo to hned. Tisíce myslí útočili.  Vysílala jsem protiúdery. Vše se mi dařilo. Dokázala jsem to. Má armáda postupovala. Vnikla do budovi rady. Ozývali se výstřely z uspávacích zbraní. Démoni padali k zemi jako brambory.  Pomalu jsem plula vzduchem. Přibližovala jsem se. Utíkali, ale nemělo to smysl. Nechtěla jsem jim ublížit. NE pokud bych nemusela. Přistála jsem před branou radní budovy. Už je vyváděli. Napůl omámení radní se nevzdávali. Bojovali do podlední myšlenky. Oči se jim stáhli strachem, když mi čelili.  "Nebraňte se! Tahle rada vám nikdy nezařídí dobrý život. Dozvěděl ajsem se, že spolupracují s vladnoucími. Vydali mě jim. Mučili mě a snažili se mě zabít. Byla to pro mne muka. Život s údělem nadpřirozené mě přivravil o všechno. O rodinu... Mnohokrát se mě snažili zlomit, ale já se nedala a tu sílu, ten smysl žít chci předat vám všem. Toužím z  celého srdce po tom, abychom se stali silnou nepoddajnou rasou. Nechci aby pravidla sestavovala sebranka ustrašených cvoků. Kdyby si vládnoucí byli jistí, že jsem mrtvá, rozmetali by to tu na kusy, veřte mi. Vyděla jsem jim do hlavy. Ale jak vidíte, jsem zde. Připravená bojovat. Ráda pod svá křídla vezmu každého jednoho z vás. Budu vám naslouchat, pečovat o vaše blaho. Nechci,aby někdo trpěl tolik jako já jen proto, že se stal démonem. Máme právo být kdekoliv, ne na vymezeném území. Toužím po rovnosti všech. Pokud jste ochotni následovat mě v kruté avšak důležité cestě za naší nezměrnou svobodou, přestaňte se bránit. V opačném případě Vás  zničím." pronesla jsem k nim. Bylo to zmatené, nepromyšlené a přesto se většina vzdala. Neměli na výběr. Tlak na mou mysl ustoupil. Usmála jsem se. "Jsem ráda, že jste se rozhodli správně. Nyní se zbavíme starého systému." Zatleskala jsem. Neveřili, že to udělám, ale postupně se hroutili všichni, kdo udržovali odpor. Jeden po druhém. Vyslala jsem k nim tak silnou energii, že se jejich mysl rozpadla. Každý odpůrce byl mrtvý. Zamrkala jsem a  rozhlédla se okolo. Chtěla jsem ještě něco říct, ale dokázala jsem jen zírat. Kolena se mi začala podlamovat. Bylo to až příliš energie, kterou jsem vyčerpala. Příště, až budu zabíjet, měla bych z nich život vysát. Malikno jsem klesla v kolenou, hlava se mi točila, začínala jsem ztrácet přehledo světě...