Dcera Temnoty

23) Výbuch

Ihned poté, co jsem souhlasila s úlohou nástroje vzpoury mě začali učit. Bylo to samé: musíš se ovládat, skrývej své pocity, kdo je nyní na postu bla bla bla. V tu chvíly jsem si myslela, že to nezvládnu. Temní byli odměření, měli naprostou kontrolu nad svým vnějším projevem. Také ale měli výhodu. Jejich vlasy byly černé za každé situace. Jediný, kdo mi přišel alespoň z části lidský byl Jamie, ovšem jen pokud jsme byli sami. Pomáhal mi se zvládáním hněvu a učil mě vše o magii ohně. V zásadě každý démon ovladá všechno, co si zamane. Jde jen o to, v jaké míře. Má moc je silná. Jamie tvrdí že za svůj život nepoznal nikoho, kdo by mohl přivolávat živé osoby. Zarazilo mne to. Domnívala jsem se, že jde o běžnou schopnost....

Učení mě šíleně otravuje. Nemám na to buňky. Strávila jsem v chotbách temného úkrytu několik měsíců. Mou hračkou byl po ten čas Sebastian. Ta jeho krev byla lahodná, ale poslední dobou to bylo, jako když byste se přejedli vašeho nejoblíbenějšího jídla, ztrácela jsem na něj  chuť....

Zmínila jsem se o tom Jamiemu. "Jeho čas tedy skončil. Budeš muset vykonat pomstu. Chápej, nemůžeme jej pustit." Ne! To ne. Chci, aby žil, aby trpěl touhou po mě. "To neudělám." Prohlásila jsem rozhodně. "V tom případě zemřeš s ním." Odvětil a vrhl na mne přísný pohled. "To se nestane. Pokud vím, stále nikdo nepřišel na způsob, kterým mne lze zabít." Úsměv si zlehka pohrával mou tváří.

Cítila jsem se jako bezdomovec, který vyhrál miliony v loterii. Úžasně. "Pokud nebudeš ctít naše zákony a nelze tě zabít, doplnily jsme odstavec  tím, že zemře osoba tobě  nejdražší." Vrátil mi úder. Nenechala jsem rozhodit. Přitáhla jsem si ho za košili blíž k sobě a pronesla tiše: "A tím myslíš koho? Všichni už jsou mrtví." Odstrčila jsem jej zpět a obrátila jsem se k odchodu. Považovala jsem se za vítěze. Uděla jsem druhý krok, když se ozval. "Ten kluk. Ten co tě chtěl zachránit. Záleží ti na něm." Ztrnula jsem. Ne, Johnyho do toho plést nesmějí. Vědí i o Viktorii? Myšlenky se mi míhaly v hlavě tak rychle jako ubíhá krajina za okny jedoucího kočáru. To nemyslíš vážně. Takhle si představzješ spojenectví ? Tak, že mě budeš vydírat? Přešla jsem z normální řeči do té myšlenkové. Sebastian toho ví až příliš a není nijak důležitý. Ve válce zabiješ spoustu lidských bytostí. Navíc musíš stvrdit loajalitu našemu shromáždění a řekni mi....pro tebe není zabíjení zábavou? Odpověděl směrem ke mě. Je. Miluju pocit moci a nadřazenosti při tom činu... ale měla jsem s ním jiné plány. Řekla jsem po pravdě. Tak na ně zapomeň. Očekávám tě zítra na popravě. Oznámil a odkráčel pryč. Vydala jsem se do svého pokoje.

Druhý den jsem vstala brzy. Oblékla jsem si šaty a plášť. Tentokrát jsem měla již jednoduchý oděv dle mého gusta. -donutila jsem je, aby mi sehnali něco normálního- Cítila jsem se nadpozemsky. Moje mysl byka čistá. Vykročila jsem z pokoje do dlouhé chodby. Ladnou chůzí šelmy jsem směřovala k zasedací místnosti. Hlavu jsem měla vztyčenou, záda rovná. Každý, kdo by mne spatřil by klesl v kolenou. Otevřela jsem dveře. Vše vypadalo jako prvního dne až na to, že místo trůnu byl  vprostřed Sebastian. Drželi jej na místě kouzla, nikoli řetězy.  Došla jsem k němu. Uklonila jsem se přihlížejícím. Jamie stál u stěny a bedlivě mě pozoroval. "Za prohřešky, které si spáchal proti mé osobě a tím i proti této společnosti si byl odsouzen k smrti, která ihned nastane." Přednesla jsem a vytasila dýku. Váhala jsem. Pohrávala jsem si se smrtícím nástrojem v mých dlaních. Pak přišla věc, která mě donutila konat. "Tím myslíš to, jak jsem rozcupoval tvýho bratra? A musím říct, že křičel dokonale. Zažíval muka několik hodin, než jsem ho nechal umřít. Jestě teď to vidím, jak by to bylo včera a..." Vymrštila jsem dýku přesně k jeho srdci a ve stejnou chvíli magií zničila jeho mysl... byl mrtvý...

V síni se rozléhal postlesk ale byl daleko. Před sebou jsem měla obraz mého bratra na chladném kovovém stole. Jeho zmučené tělo. Opět jsem v hrudi cítila nesnesitelnou bolest a snažila jsem se jí dostat pryč. Kolem mne zavál vítr. Silný vítr. Malé osobní tornádo. Vítr vyšel z mých úst, která byla otevřená v němém výkřiku. Z hrudi mi vyšlehly plameny. Kolem mne se točil ohnivý vír a celá místnost se strachem přihlížela. Vybíjela jsem si svou bolest skrze schopnosti. Vše sílilo. Ohlušující řev ohně se nesl sálem. Dosáhla jsem maximální síly, kde se vše zlomilo. Vír slábl a slábl až zmizel. Klesla jsem k zemi. Ze sebevědomé dívky která procházela chodbou jsem se v mžiku stala troskou v ohořelém plášti...