Dcera Temnoty

34) Památka

Probudila jsem se, ale všechno štěstí, které mne naplňovalo v Johnyho přítomnosti bylo pryč. On byl pryč. Vedle mne místo něj ležel nějaký vzkaz. Rozevřela jsem jej:

Jsi nádherná když spíš. Vypadáš tak mile a neškodně. Není tu ani stopa po prudkých pocitech jimiž oplýváš. Vypadáš jako porcelánová paneka a málem bych se bál, že tě rozbiju i když se tě jen dotknu. To ale není důvod, proč odcházím. Nemůžu tu zůstat celou noc,vládnoucí by si toho všimli a mám zvláštní pocit, že někdo o tom, že jsem tu, ví. Když jsi usnula slyšel jsem kroky na chodbě, a nevím, jestli nás ten člověk neslyšel. Měli bychom se scházet tajně na místech, kde kolem sebe nemáš stráže. Brzo ti pošlu další dopis. Miluju tě, Johny.

Opatrně jsem papír přehla a schovala jej do nočního stolku. Miluje mě. Usmála jsem se sama pro sebe. Přešla jsme ke skříni a oblékla si jednoduché černé legíny a volným tričkem. Trošku jsem si prohrábla vlasy hřebenem a vyrazila z pokoje. Hned za dveřmi postával hlavní strážce. "Dcero Temnoty, mohl bych s Vámi mluvit." Usmála jsem se na něj. "Jo klidně, je v něčem problém?" zeptala jsem se. Rychle máchnul rukou, jako by zaháněl imaginární mouchu. "Ne vůbec ne, jen, že se začínají scházet démoni a upíři, kteří touží vstoupit do armády." oznámil mi, ale nakonec se kousl zevnitř do tváře. "To je všechno?" vyzvídala jsem a jedno obočí nadzvedla v nechápavý výraz. "Váš druh... je naštvaný." Jamie, Jamie, Jamie, nikdy se nesmíří s tím, že JÁ velím. Rozesmála jsem se a poplácala strážného po rameni. "Ale co ten zachmuřený výraz? Vždyť pokud jde o mého přítele, tak mi může vlízt na záda." Lehce jsem otočila na patě a namířila si to vstříc té ječící obludě...

Cestou jsem se stavila za Kylem, pro malé občerstvení. V tuhle chvíli, jsem ale již stála na prahu hlavního sálu. Tácy s jídlem byly rozházené po místnosti, závěsy strhané, křesla převrácená. Na tý zdi jsou škrábance od nehtů? Uprostřed této spouště stál Jamie. "Tomuhle ty říkáš sebekontrola?" Rýpla jsem si, než začal vyvádět. Šlehnul po mě ostrým pohledem. Kdyby pohledy zabíjely, byla bych už stokrát mrtvá. "Vždycky mě obejdeš co?! Nikdy neposlechneš... a víš co? Kolem všech jsem dal ochranou bariéru, takže když znova budeš chtít dělat blbosti, budeš muset soupeřit se mnou." Vyjádřil svůj hněv. A do háje. Věnovala jsem mu falešný úsměv. "Nedělej, že bys mě porazil." Řekla jsem. "Vážně chceš tohle téma opět probírat?" pronesl hlasem, ve kterém jsem cítila podtón otrávení a hněvu. "Ne, vím kdo by vyhrál a tak řekneš mi aspoň, kolik dobrovolníků se přihlásilo?" řekla jsem. Chvíli zůstal němě zírat do mého obličeje. Nedala se z něj vyčíst ani jedna emoce, která by mi prozradila jeho momentální rozpoložení. "Půlka města." vyřkl a důražně vyslovoval každou slabiku. "To je super." prohlásila jsem a založila si ruce v bok. "Ale nepovídej, co jena tom super, když s tou armádou nikam nevyrazíš?" optal se Jamie nevinným hláskem a zatvářil se jako milius. "Je to moje armáda." bránila jsem se. "Ale, zlatíčko, do tohohle boje jsme šli spolu. Jsme přeci 'pár', ať se ti to líbí nebo ne." Křečovitý úsměv hyzdil jeho jindy pohlednou tvář. "Na ten tvůj 'pár' se taky můžu vykašlat!" vyštěkla jsem. Přešel, VELMI pomalu ke křeslu, zvedl jej a usadil se, jako by byl vládce, který přijímá nějakou podřadnou poddanou. Ten povíšenecký výraz mne deptal už od doby, kdy jsem jej poprvě zahlédla. "TY chceš přijít o nejlepší bojovíky? Tak prosím." hlesl ležérně a prohlížel si nehty na rukách. "Já tě nesnáším!!!" rozkřikla jsem se a utekla pryč. Slyšela jsem že za mnou ještě něco křičí, ale co to bylo? Bůh ví...

Seděla jsem ve svém pokoji, nehty zaryté do hebkého hedvábí, které nyní bylo potrhané. Nehty jsem jej prořezala, jak silně jsem jej mačkala. Zuby jsem skřípěla šílencovu melodii a vypouštěla ze sebe nahromaděnou energii v podobě zlatavého světla, které zaplňovalo místnost. Chcípni, chcípni, chcípni... opakovala moje mysl stále dokola a vždy se mi vrátila jen výsměšná myšlenka. Jasně že není takhle jednoduchý se ho zbavit ty huso! Ale proč mě tak týrá, rozčiluje, nedokáže se mnou normálně promluvit? Můžeš si za to sama, ty ho provokuješ! Když já si nemůžu pomoct. Povídala jsem si sama se sebou a pak, vzdala jsem to. Světlo pohaslo. Pocity se ustálily. Přerušila jsem své pokusy o usmrcení Jamieho a pomyslela si jednoduchou věc. K lidem. A stalo se tak ocitla jsem se na známém místě. Náměstí před školou. Vše tu vypadalo stejně. Lidé tu byli stále ti samí. Chtělo se mi zvracet. Vykročila jsem směrem k domu, kde jsem dřív bydlela. Všechno okolo utichlo. Dokonce i zvířata prchla. Povislé, nedostatkem ztrápené tváře na mě zíraly se strachem vepsaným v jejich pohledu. "Tady nebudeš zrůdo!" zakřičel jeden muž a rozeběhl se ke mě. Jeho běh pro mne byl až zoufale pomalý, než by ke mne doběhl, mohla bych si klidně oběhnou náměstí třikrát dokola. Zvrhle jsem se pousmála a vykročila k němu. Zapomněla jsem na svou démoní podstatu. Oddala jsem se upírovy. Jako kobra jsem soustředila útok na jeho kůži na krku. Sotva jsem ucítila lidskou krev na jazyku, bylo mi zle. Odtáhla jsem se a odplivla si. Neznámý útočník se svalil k zemi. Po chvilce poprvé vykřikl. Rajská to hudba. Shlížela jsem na jeho svíjející se tělo. Nejdřív na obličej nyní zvrásněný bolestivou grimasou s ústy otevřenými dokořán. Oči mu div nevypadly z důlků. Snažil se schoulit do klubíčka, ale bolest mu to nedovolila. Vznikl z toho tedy zvláštně komický pohyb. Oněmělí občané Kormikinu přihlíželi se mnou avšak nedokázali ocenit tu synfonii, jedinou skutečnou. Ucpávali si uši, po chvíly i zavírali oči. "Pomozte mi někdo!" zmohl se na poslední výkřik, který dával smysl, ten budižkničemu. "Tobě už nikdo nepomůže ty tupče, zhni v pekle." Oznámila jsem mu a otočila se k odchodu. Ztrhl se obrovský poprask. Mysela jsem, že kvůli muži, ale po chvilce mě něco zatahalo za nohu. Prudce jsem se otočila. Tak prudce, až si z toho malá, asi pětiletá, kráska kecla na zadek do prachu. "Paní, paní, proč jste tady? Potřebujete pomoct? Obyvatelstvo si zakrývalo ústa a bálo se, že ztratí svůj největší poklad, malé dítě. Sehla jsem se k zemi. "Pojď sem ke mě krasavice." Usmála jsem se na dívenku a rozpřáhla pro ni svou náruč. Dívčina ani na chvilku nezváhala, nebála se žádného nebezpečí, a rozhodila své ruččky kolem mého krku. "Přišla jsem se podívat na svůj starý domov maličká." odpověděla jsem jí. "A Proč už tady nebydlíš?" Ptala se s upřímě zvědavým hláskem. "Nikdo mě tu nechtěl srdíčko, ale třeba se to tobě nestane." Pohladila jsem jí po jemných vláskách. Byla tak nevinná, tak důvěřivá, hodná, nemohla jsem nenávidět někoho takového, a taky se z ní může později stát někdo jako já. "Kde je tvoje maminka?" optala jsem se jí. "Máš divný vlasy, měla bys mít jako já a nebo moje kamarádky." pronesla, když v prstíčkách prožmoulala rudé prameny mých kadeří. Potom ukázala na nenápadnou, stejně nenávistnou ženu jako všichni ostatní. Vykročila jsem k ní. "Líp si jí hlídej, její existence má v tomhlesvětě ještě význam. Na rozdíl od tvojí." podala jsem jí holčičku. Její matka nic neřekla. Jen se rozeběhla. Ta cácorka mi ještě zamávala na rozloučenou s upřímným dětským úsměvem. Oplatila jsem jí to a pak pokračovala dál v cestě.
V písčité půdě, po které jsem si vykračovala jsem nezanechávala téměř žádné stopy. Každý metr, kdy jsem se rozhlédla, jsem si vzpomněla na nějaký útržek starých vzpomínek. Lámalo mi to znova srdce, jako bych otevřela staré rány, které byly téměř zhojené a nasypala do nich sůl. Slzy se mi tlačily do očí, ale zahnala jsem je. Tak mne nikdo z lidí nesmí vidět. Nesmí zjistit, že v jednu chvíli měli nade mnou tak silnou moc. V tu dobu jsem ale byla příliš zmatená, nezkušená, světa neznalá. Všechno bylo tehdy jinak. Dorazila jsem na místo, ale nic tam nebylo. Někdo nechal poničenou chatrč mé rodiny zbořit a zem posypal solí. Vkročila jsem na bíle zdobený plácek a lehla si do něj. Zavřela jsem oči a snažila jsem najít klid. Potřebovala jsem smíření se skutečností, že mi kdysi lidé ublížili, ale žádné nepřicházelo. Uvolnila jsem jen napětí z mé návštěvy. Pomalu jako láva rozlévající se ze sopky se energie rozprostírala všude kolem. Písek se solí smísila do hromady roztavila je. Naněkolik hodin jsem se ztratila ve své mysli. Jak dokonalé na nepřátelském území. Nikdo si naštěstína nic netroufl a roztavená hornina ztuhla. Jakile jsem vstala, prohlédla jsem si to, co jsem provedla. Na zemi se rozprostíral prostor s velice hlaským povrchem a uprostřed? byla vytlačená má postava. Poslední paprsky slunce se odrážely od jiskřící horniny. Tohle byl nový památník. Vlastně hrob. Mé matky a otce. s opravdu zvláštními pocity, jsem jim až v tuto chvíli mohla povědět sbohem i svému bratru. Vyrthla jsem si z hlavy pramen vlasů, ani ve chvíly, kdy jsem jej zalévala do proužku nově roztavené směsi v památníku, nepřestal svítit jemně mihotavým rudým světlem. Dodával památníku tajemnou atmosféru. To ale nebyl důvod, proč jsem tak učinila. Byla jsem ztracená, nikde na světě jsem neměla opravdový domov... rodinu. Tímto jsem s rodiči pohřbila i mé dětství sny... mou duši. Z oka mi ukápla jediná slza, kterou jsem neuhlídala. Setřela jsem ji hřbetem ruky a přísahala si, že lidé zaplatí a já už dál nebudu čekat. Slunce zapadlo a jakby okolní svět vnímal ten můj niterní, vyšlehl ku zemi z oblohy rudý blesk. Ztvrdil mou přísahu. Poté vše zčernalo, nebo spíše získalo mírný nádech rudé... nádech hněvu.

Nevím jestli to tak bylo nebo ne již od začátku, ale zjistila jsem, že část se zveřejnila neúplná... :( bohužel už jsem si nepamatovala co přesně bylo prvně napsané.. tak doufám, že odlišnosti nejsou moc veliké :))