Dcera Temnoty

25) Bar

Trhla jsem sebou. Okolo se rozezněla hudba. Začínali pžicházet lidé. Jak otravné. Posadila jsem se rovně a rozhlížela se  okolo. Nikdo podezdřelý, koho bych mohla znát a kdo by mi chtěl ublížit,  v okolí nebyl. Uvolnila jsem se a znuděně se si opřela hlavu o ruce, které jsem si zapřela o nohy. Kéž by tady byl Jamie. Počkat, já ho můžu přivolat... ale tady je moc  lidí a  on by nechtěl, abych ho sem přenesla. To by byl špatnej nápad. Řekl by mi, že jsem jako dítě. Ne, nebudu ho volat. Určitě... "Ahoj, nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím." ozvalo se nade mnou. Trhla jsem sebou. Vzhlédla jsem. Stála tam ta mocná upíří žena, se kterou jsem se seznámila v klubu před naší školou. "Ahoj, nečekala jsem, že si mě budeš pamatovat." zabrblala jsem. "Copak bych mohla zapomenout?! Zapomněla ses zmínit, že jsi návyková." zpružila mě. "Sorry." Bylo jediné, co ze mě vyšlo. Nebyla jsem tak úplně v náladě. Zakroutila hlavou a strčila mi do ruky obří sklenku se slovy: "Vypi to, hned se budeš  mít líp." Mrkla na mě. Přičichla jsem. Byla to lidská krev. Zhluboka jsem se nadechla a začala pít. Ani mi nedocházelo jak šílenou mám žízeň. Nenadála jsem se a už jsem neměla co pít. "Děkuju." pověděla jsem zatímco jsem jí vracela sklenici. "Co, že tady máš tašku a nic nepiješ?" vyzvídala. Odpověď ze mě vyšla až příliš snadno. "No tak, vykopli mě ze školy a jsem švorc tak co mám dělat." Pokrčila jsem rameny a zasmála se jako idiot. "Tak prodej ty tvoje dlouhý šaty, určitě stojej majlant a dneska tě  zvu, pojď se mnou na bar." řekla s tajemným úsměvem na svých rtech. Neprotestovala jsem. Zvedla jsem se, ale na chvilku jsem měla  zvláštní pocit. Hned zmizel. Prodrali jsme se ještě ne tak hustou směsicí tančících těl až k barovým stoličkám. Usedla jsem, tašku hodila vedle sebe a sledovala... Jak, že se jmenuje?... jak také dosedla na svou stoličku, položila prázdnou sklenku na  stůl a mávla na barmana, že chce to samé ještě  dvakrát. Hned to bylo u nás. "Tak, řekni mi, kde jsi byla celou dobu až do nedávna?" vyhrkla na mě. Málem jsem vyprskla  krev z mých úst. Polkla jsem. "Cože?" odvětila jsem v úžasu. "Nedělej, vím, že jsi tady nebyla. Hledala jsem tě  všude, když jsem na tobě  byla závislá. Jako vůdkyně třetího největšího spolku úpírů jsem si mohla  dovolit hledat opravdu všude. I v okolních městech."  Ještějednou jsem se napila. To pití mi dodávalo kuráž."Noo.. tak já ti to řeknu, ale  až jindy jo? Vážně si vůdkyně klanu upírů? Jo a  jak se jmenuješ?" Vydolovala jsem ze sebe. Přišlo mi, že to, co jsem řekla mi nedává smysl. Zachcichotala se. "Jo vedu tu sebranku už asi 50 let. Leila." řekla a napřáhla ke mě  ruku.  "Dcera Temnoty" odpověděla jsem a  stiskla její ruku. Vzala svou sklenku. Když hltala hustou tekutinu, dívala se na mne přes okraj skleněného pohárku. Položila drink na pult. Olízla si rty a řekla: "Hraješ si na drsňačku a  nebo k nim patříš?" Jen na  malou chvilku jsem nechala promítnout svůj úlek do vykuleného výrazu. "K nim?" optala jsem se 'nechápavě'.  Naklonila se ke mě. Její dlouhý prst se zabodl do mé hrudní kosti. "K temným. Jen oni mají taková jména. Jen ti nejvyšší temní." pronesla šeptem a odklonila se. "Vůbec nevím o kom to mluvíte." Zapírala jsem a dopila svojí sklenici. Hned u mě přistála  další. "Ale no taak určitě víš." Nechtěla jsem odpovídat  a proto jsem se přisála ke své skleničce. Vypila jsem jí celou, což mě donutilo otevřít pusu. Cítila jsem se ale šíleně divně. Brněl mne jazyk, mé oči zdánlivě nestíhaly okolní pohyb. Bylo to k smíchu. Opravdu nevím kdo jsou. Opakovala jse si slova, která jsem chtěla pronést."Ne, vůbec je  neznááám." vykřikla jsem  a  pak šeptem, z neznámého důvodu dodala: "jen trošičku."  Opravdu jsem nečekala takovouhle reakci: "Yes, já to věděla... a neznáš  takovýho, je známej jako.. teď si nemůžu vzpomenout." Napila se. "Když neznáš  jméno, tak ti nemůžu říct jestli ho znám! Hele, proč  necítím svůj jazyk?" brblala jsem a chytla  se za něj. "Já ti to neřekla? O můj bože, ta  krev je říznutá vodkou a navíc je  od člověka, co byl totálně na  sračky, takže extra strong pití." řvala na mě a  už objednávala další. Hudba se zdála být hlasitější, kolem se šířila vůně  potu odpařující se z tanečního parketu. Byl to jiný svět. Svět, ve kterém se dá zapomenout na všechno, kde každý je  přítelem a málokdo si bude něco pamatovat. Snažila jsem se myslet. Věděla jsem že něco mělo být důležité. Ale co? "Temňoušku, kde si teda vězela celou tu dobu?" ptala se Leila silně opilým hlasem. Uchcechtla jsem se. "No prostě  mě ta připitomnělá rada démonů poslala k vládnoucím na návštěvu." pronesla jsem hořce. Cítila jsem v sobě  nový hněv a nedokázala jsem jej ovládat. V žádné míře. Sklenka v mých rukách praskla a obrovský střep se mi zaryl do ruky. "Sakra" klela jsem. "Páni, ty  máš teda  páru." prohlásila Leila a  zakymácela se na své stoličce. Vytrhla jsem střep ze své ruky bez jediné známky bolesti. Zažila jsem i horší. "Proč k vládnoucím?" ozavala se  opět Leila. Rozhodila jsem ruce. "Však víš, báli se, chtěli mě zabít, ale nešlo tak mě tam rozsekávali, probodávali. Prostě spousta přijemně ztráveného času." pronesla jsem jakoby nic. Zírala v němém úžasu.  Párkrát otevřela a  zase zavřela  pusu, než se  jí opravdu povedlo promluvit. "No to si děláš... to neudělali." Zamračila jsem se. "Jasně že udělali, proboha, jsou to magoři posedlí mírem. Udělají cokoliv, aby zabránili válce. Jak vládnoucí, tak démoni." Leila popadla svou skleničku a mrštila s ní o zem. "Tak a jde se na věc, jdem je zrujnovat!" zakřičela z plných plyc, až se na nás  otočilo několik párů očí. Už chtěla vstávat a tak jsem jí se smíchem popadla za paži a spadla ze své stoličky. Rychle jsem vyskočila na nohy. "Počkej, takhe nemůžeme... já mám fakt... ale  jako fakt libovej plán." přikryla jsem si ústa rukou, abych zadržela smích a pak jsem šeptem dodala: "Ovládnu místní politiku a bude  válka." Leila se na mě šibalsky podívala a zatleskala. "A já ti pomůžu." pronesla radostně. Nepřemýšlela jsem. Skočila jsem po ní a drtila ji vesvém objetí. "Já tě  asi miluju!" křičela jsem. Volala na mě to samé. Spadli jsme společně  k zemi. Smáli jsme se a hádali se, kdo koho má radši když.. "Můžeš mi říct co to děláš?" ozval se nad  námi silný mužský hlas. Vzhlédla jsem. První detail, který jsem vnímala bylo, že má dlouhé blonďaté vlasy. A potom, že je  to Jamie. Počkat, Jamie a  blonďák? Zdálo se mi to jako úplný nesmysl. "Hele, Jamie..." začala jsem. Najednou jsem byla ve  vzduchu. Nechápala jsem, co se děje. "Na tebe jsem nemluvil, ale když sis začala, můžeš mi vysvětlit, odkud znáš jméno mýho dvojčete?" Byla jsem ve vzduchu, opřená o nejbližší zeď a ten muž mě  držel pod krkem. Dusila  jsem se, ale jemu to bylo jedno. Leila se kus za ním sbírala zezemě. Usmála jsem se, chytla ho za ruku a  bez větší námahy jí dala od sebe  pryč. Dopadla jsem nohama na zem. Ohromeně zíral. "Nech ji Kyle, ta je  v pohodě." ozvala se Leila. "Uvidíme se zítra Leilo ve tři odpoledne tady." řekla jsem a šla ke dveřím. Měla jsem vztek a rozhodně jsem nestála o to, abych ho zabila a  navíc, potřebovala jsem najít Jamieho.