Dcera Temnoty

31) ....(nenapadá mě nic čím to nazvat) :D

"Adri, utíkej! Už tě skoro má." křičel na mne Alex. Ve tváři měl vepsáno štěstí. Utíkala jsem k němu jako o život. Vedle něj stála Viktorie. Skákala a máchala rukama.Usmívala se.Sotva jsem popadala dech, ale donutila jsem se běžet na doraz. Nestačilo to. Ucítila jsem ránu a spadla na zem. Nade mnou ležel Johny. "Vyhrál jsem, jako vždycky. Nevím proč si pořád myslíš, že bys mě mohla porazit." pověděl a u toho namáhavě oddechoval. "Stejně jednou vyhraju." prohlásila jsem a odstrčila ho. Svalil se vedle mě do prachu suché půdy. Oba jsme se smáli. Pomalu přišel Alex s Viktorií. Skláněli se nad námi. "Jste jako malé děti." zakroutil nad náma hlavou Alex, ale jeho výraz tváře říkal, že nás má rád. Natánul ke mě ruku a já se jí chopila. Zvednul mě. Johny musel vstát sám. Pevně jsem brášku objala a vdechovala jeho vůni... byla tak příjemně známá. Znamenala pro mě domov. Najednou nevoněl. Páchl nasládlou těžkou vůní. Jeho objetí bylo chladné. Odtáhla jsem se. Jeho pohled byl mrtvý, jeho kůže bledá a jeho tělo... Vykřikla jsem....

Probudila jsem se s hrůzným zalapáním po dechu. Byl to šílený sen. Pokusila jsem se vstát. Všechno mě bolelo, jako bych v každém mém svalu měla zapíchané snad stovky jehel. Pomalu jsem se zvedla. Zaslechla jsem zakašlání. Ohlédla jsem se. Jamie seděl na křesle, které  včera převrátil. "Jamie-" začala jsem naštvaně. Rychle mi skočil do řeči. "Překvapuje mě, že nás nerozeznáš." řekl Kyle a poklepal si na hruď. Nechápala jsem... a pak mi to došlo. Rychle jsem popadla závěs lěžící v mém klíně a přitiskla si jej k hrudi. Sakra, sakra, sakra.. nadávala jsem si. "Co potřebuješ Kyle?" zeptala jsem se nevrle. "Další rozkazy, ale hlavně další dávku." odpověděl mi a prohrábl si své dlouhé vlasy. "Dobře. Další rozkaz zní: sežeň mi oblečení. Jednou třeba přijde den, kdy se budu náhá procházet ulicemi, ale dnes to nebude. Jestli chceš svou dávku, musíš mi pomoct se posadit na to pitomí křeslo. Asi to nezvládnu." Zamračil se, ale došel ke mně. Když si mě i se závěsem zvedal do náruče, prohlásil: "Tak paní nejmocnější nemůže ani chodit." Byl to posměšek. "Neboj, za chvíli se vzpamatuju a budu ta stejná bezcitná mrcha." odvětila jsem. Posadil mě do křesla. Bylo to daleko pohodlnější než podlaha. Uvolněně jsem si oddechla. "Tak a teď dělej." řekl Kyle. "Nejdřív oblečení, bojím se, že mi ten hadr spadne." namítla jsem. "Já to na tobě přidržím." Nábydl se. To by bylo snad ještě horší. "Ani náhodou,mě se nedotkneš." zamítla jsem to razantně. Povzdechl si. Svlékl si své třičko,hodil ho po mě a otočil se. "Zbytek přinesu potom." prohlásil. Rychle jsem pustila závěs, sjel po mém těle a zakrýval už jen moje nohy. Převlíkla jsem si přes hlavu tričko. Bylo to pohodlnější. "Fajn." řekla jsem. V tu ránu stál u mě. Děsilo mne, že jsem to nepostřehla. Chytila jsem jej za zápěstí a přiložila si ho k ústům. Zatajil dech.  Zuby jsem zavadila o jeho pokožku. Zachvěl se. Opět jsem je stáhla. Tohle se mi nelíbilo. Vtiskla jsem mu na zápěstí polibek. "Takhle ne. Chci větší tepnu. Klekni si." přikázala jsem. Bez jediného slovíčka odporu mě uposlechl se zbožňujícím výrazem zdobící jeho tvář. Sklonila jsem se k němu, odhalila jsem jeho jemný krk a konečně udělala to, po čem tak prahnul. Zakousla se. Ihned jsem pocítila příval síly. Zapředla jsem jako kočka a hltala o to chtivěji. Nevadilo mu to. Přiblížil se blíž, jako by mě pobízel. Ruce položil na má steha těsně nad kolenem a zaťal do nich dlouhé prsty. I přes látku jsem cítila ostrost jeho nehtů. Jeho tep se o něco zpomalil. S úlekem jsem se odtrhla. Zíral na mne omámeně. Daleko víc, než je běžné. Jeho kůže byla bledší.. Lekla jsem se. Umíral. Jasně, upíři nemůžou jen tak zemřít, ale on mohl. Když jsem mu podala své zápěstí nereagoval. Přitáhla jsem tedy ruku zpět a zakousla se sama. Věděla jsem,co se stane, až se napije, ale víc slabá už ani snad být nemůžu.  Přiložila jsem krvavé zápěstí k jeho rtům. Nadechl se a pomalu polknul krev, která mu vtekla do krku. Zakousl se a má mysl přivítala mlhavý opar otupělosti. Kdyby si usmyslel, že vysaje všechnu mou krev, neprotestovala bych. Pořád bych klidně seděla s přihlouplým úsměvem na tváři. Ale on, hned jak se dostal na minimum krve, které potřeboval, přestal. "Tak tebe kousnutí upírem nezabije démonko." pronesl s pobavením v hlase. Neodpovídala jsem. Oční víčka těžkla. Snažila jsemm se odolávat. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, než jsem se vrátila do normálního stavu. Zalapala jsem po dechu. Na rameni se mi objevila ruka. "Dík, že si mě nenechala umřít. Vím, co si musela riskovat."pověděl Kyle a na klín mi položil oblečení. Pak odešel. Zvedla jsem se a převlékla se do džínsů s černým tílkem. Bylo to oblečení, které vybral Jamie.Tílko mi sahalo jen kousek nad pupík a kalhoty byly bokové.Povzdechla jsem si, ale nechala to být. Cítila jsem se silnější. Že mě to hned nenapadlo. Nepotřebuji se vzpamatovávat  bůh ví, jak dlouho. Stačí vypít spoustu krve. Přešla jsem ke dveřím. Čekal tu na mne pár páskových sandálků na podpadku. Obula jsem si je. Vyšla jsemna chodbu. Za pravidelného zvuku klapání jsem mířila ven. Plán byl takový: sehnat co nejvíce lidí a vysát všechnu jejich krev do poslední kapky. Byl to problém. Jakmile jsem se někde objevila, všichni utekli. Idioti! Neměla jsem dostatek síly, abych je donutila zůstat. Své kroky jsem pomalu ale jistě začala řídit směrem k novému cíly. Ach ano, krevní banka plná odporné studené krve. Lepší než-li nic. Vešla jsem do menší kamenné budovy s obrovnskými okny z čirého skla. Vše v budově bylo bílé. Působilo to desinfekčím dojmem. I zde se mi všichni vyhýbali, kromě jedné kurážné upírky. "Co si budete přát madam?" optala se mě. Věnovala jsem jí úsměv. "Třicet, ne radši padesát pytlíku krve. A kdyby to šlo tak nejčerstvěší." odvětila jsem. "Nechci být nějak troufalá, ale k čemu bude démonovi krev?" Vždy se zeptají na tohle. Opravdu si pořád myslí, že jsem obyčejný démon. No dobře pořád si myslí že jsem jen démon hněvu a vášní. Ten obyčejný není, ale stejně. Ušklíbla jsem se. "Nejsem jenom démon. Jsem i upír a jak jistě víš, upíři krev potřebují." odpověděla jsem přísně. Nic neřekla a utíkala zařídit mou objednávku. V době mého čekání jsem rozhlížela okolo. Všichni se začínali vracet ke své práci, když zjistili, že jsem nepřišla nikoho zabít. Bylo zábavné sledovat jejich ustrašené pohledy, které mým směrem létali. Upírka se vrátila s velkou taškou. Podala mi ji. Ihned jsem vytáhla jeden pytlík a začala z něj upíjet. "Děkuju."vykřikla jsem v moment, kdy jsem procházela východovými dveřmi. Cesta zpět byla rychlá a přesto jsem zvládla vypít dalších šest sáčků krve. Pobrukovala jsem si melodii, kterou jsem znala z dětství a cítila se šťastně. U vchodových dvěří radní budovi jsem načala sedmý pytlík. S ním přilepeným ke svým rtům jsem vešla do knihovny. Byla to kruhová místnost se dvěma vchody. Ten druhý vedl do archivu. V této místnosti nebyli žádné knihy. Jen spisy, historie, mapy, plány k budoucnosti. Byla to místnost, kterou jsem potřebovala. Přistoupila jsem k regálům z tmavého dřeva a vytáhla nejstarší spis. Dala jsem se do čtení. Abych pravdu řekla, jedinné, co jsem zjistila, byli kecy. Samé vychvalovičné řečičky o tom, jak dobře si rada vedla. To samé jsem našla i v těch ostatních. Byli k ničemu. Proto jsem se tedy uchýlila k jiné věci. Sebrala jsem přibližnou mapu našeho světa a plánovala postup mé armády, kterou nemám...

Omlouvám se. Je to kapitola tak trochu o ničem... ale i tak doufám, že budete rádi ;)