Dcera Temnoty

12) Výlet

Vyplížila jsem se ze školy. Pytlíková krev už mi nechutnala a Sebastian se zatím znovu neobjevil. Je to už měsíc. Potřebovala jsem něco čerstvého, teplého a svůdného.. Ulice za zdí byla  rušná. Všude jezdila auta a nikdo si nevšímal dívky, která se procházela kolem. Kde najdu člověka? Je to démono-upíří město. Jsou tu jen dárci, kteří se rychle mění na poloupíry. Přemýšlela jsem. Ze školní brány vyšel prfesor. Co nejrychleji jsem utíkala  k prvním dvěřím, které jsem viděla. Byl to vchod do klubu. Hudba vyřvávala odevšad, světla blikala jako splašená a já jsem se začínala ztrácet. Smetla mě vlna  pohupujících se těl. Zamotávala jsem se čím dál tím víc v davu. Všude kolem jsem slyšela tlukot srdcí a šumění krve, která proudila žilami upírů. Démoni mě nelákali... i když... dokázala bych si představit, že bych se zakousla do nějakého démoního krčku, ovšem jen kvůli jejich bolesti. Dokazují mi každým dnem že jsou snobská a krutá společnost. Všichni kromě nich jsou podřadná stvoření a já? Já jsem jen  jejich pokažená kopie. Nikdy je  ovšem nenapadlo, že jsem silnější než všichni dohromady. Vyzkoušela jsem si to...

Před pár dny, které se tu vlečou líným tempem, mě celebrita školy pozvala na večírek. Je to podle všech nejnadanější démonka. Nečekala jsem, že se se mnou chce opravdu přátelit, ale i ta malá naděje toho, že bych se zbavila okov osamělosti, mě donutila k tomu přijít. Kráčela jsem chotbou a zhluboka dýchala. Objevila jsem hledané dveře. Zkousla jsem si spodní ret a vzala za  kliku. Ačkoliv na chotbě bylo ticho, v pokoji duněla hudba naplno. Muselo to být kouzlo. Relsa, tak se ta mrcha jmenuje, mě  uvítala úsměvem. "Ach, tady jsi. Už nám scházela zábava." prohlásila svým medovým hlasem. Relsa byla krásná. Její vlasy se leskly a modré oči zářili jako diamanty. Kdyby na vás nepromluvila, mysleli byste si, že je anděl-její ústa vypouštěla jen jed. "Nemyslím si, že bych byla nějak zábavná." namítla jsem s rozačitýmii pocity. Relsa svým křeovitým, falešným úsměvem obdařila každého v místnosti a nakonec sladce dodala: "Ovšem to mi si umíme sami zařídit."  Její vlasy získali světle růžovou barvu. Předveď jak se chová slepice a potom se jako pes zakousni do pohovky! Předveď, jak se chová... ozývalo se u mé hlavy stále dokola. cítila jsem jakoby slabé škubnutí v hlavě, ale nic se nedělo. Ta mrcha mě chtěla zesměšnit! Hněv se rozpoutal v mém nitru. Svlékej se a tanči! Vykřikla jsem v myšlenkách. Tlak v mé hlavě  mizel. Podívala jsem se na Relsu. Krčila se a rukama se držela za hlavu. "Ne, ne, ne, ne..." mumlala si sama pro sebe. Po chvíli se vzdala. Narovnala se a hrdě začala plnit můj úkol. Obrátila jsem se a odešla pryč z toho pokoje. Čekal mě za tohle další trest-jelikož si stěžovala- a to ten, že jsem nesměla vídat bratra. Jak stupidní...

Teď ale stojím tady. V davu. Mám možnost se krmit a přesto myslím jen na to, jak všechny nesnáším. Prodírala jsem se pryč z parketu. Chtěla jsem alespoň náznak klidu. Podařilo se. Dostala jsem se až k místu, kde byl bar, momentálně prázný. Usedla jsem na stoličku. "Co to bude slečno?" optal se mě pohledný barman. "To je fuk." zabručela jsem a vyslala své smysly k parketu. Hlledala jsem tu nejákavější vůni. Ach! Ucítila jsem jí. Byla to upírka, která měla kolem svého prstu omotané snad všechny upíry v okolí. Vlnila se jako had okolo neznámého upíra a bylo jasné o co jí jde. Zakroutila jsem hlavou. Pojď za mnou, budeš mít něco lepšího. Vysílala jsem k ní v myšlenkách. Strnula. Zamumlala omluvu směrem k upírovi a vydala se zamnou.  Sbíhaly se mi sliny, jen co jsem jí uviděla. Její kůže byla dokonale světlá a já měla výhled snad na každou žílu. Nemůžu se dočkat té chuti. "Ahoj. Dáš si něco?" zeptala jsem se ji. Barman zrovna položil mou sklenku na bar. "Ne díky. To tys mě sem volala?" zamrkala jsem. "Ty to poznáš?" ptala jsem se  s pusou do dokonalého o. "Jistě jsem naživu již 152 let, kdo by to nepoznal?" 152? o můj bože na svůj věk vypadá dokonale. "Ano byla jsem to já. Já-já potřebovala bych od vás něco... krev." Zasmála se. "K čemu může být démonovi upíří krev?" zvídala. "Nejsem démon, jsem i upír. Jsem fúze těchto dvou druhů a prosím pro upíry je slastné když z nich piju... prosím já to potřebuji." Úsměv z jejích rtů zmizel. "Myslíš to vážně?" ujišťovala se. "Ano."  změřila si mě  pohledem od hlavy až k patě a ukázala na zááchody se slovy: "No prosím, upír má zkusit všechno." a vykročila. Následovala jsem ji s pocitem čirého štěstí. Budu mít krev a ne leda jakou. Už jen podle  vůně dokonalou od dokonalé ženy. Zapadli jsme na WC do jedné kabiny. Žena si odhrnula vlasy z krku a já už se neudržela. Zakousla jsem se do jejího jemného krku a vychutnávla si ten okamžik. Chutnala slastně. Cítila jsem, jak se uvolnila. Cítila jsem její vzrušní z nového zážitku a později jsem cítila, jak přejíždí svýma rukama po mém těle. Začínala jsem cítit to samé. Vášeň, zvědavost, vzrušení. Sama jsem použila své ruce k mapování po jejím holém plochém břiše, krajkové poprsence apod ní... STOP.. odtrhla jsem se. Ne tohle nechci. "Prosím, dál už nesmíme pokračovat, molo by vás to zranit." řekla jsem jí a vyrazila pryč z kabinky. Utíkala jsem hledat východ. Musím zpět do školy. Není to bezpečné. Vždyť to byla žena!!! a já... nee.. potřebuji myslet. proč se to při pití děje? Musím to zjistit. Přeskočila jsem zeď školních pozemnků a utíkala do budovy s  plánem zabarikádovat se ve svém pokoji.