Dcera Temnoty

2) Strach

Nastal pozdní večer. Příliš jsem se bála, než abych zamířila zpět domů. Kdo by se taky nebál? Co si rodiče asi pomyslí? Jde o to, že naše město je pouze lidské, tudíž tu pro nadpřirozené není místo. Je to poslední lidské město v našem království, lidé to tak chtějí zachovat a já nemám sílu na to, abych se s rodinou rozloučila. Co když už o mě nestojí? Nebudu o tom přemýšlet. Beze strachu jsem se vydala do postraní uličky nalézt místo, kde bych mohla složit hlavu.  Tma kolem zhoustla a mě přeběhl mráz po zádech. Nemáš se čeho bát, jsi jen v lidském městě. Uklidňovala jsem se, ale nepříjemné pocity nemizely. Zrovna jsem se chystala ulehnout, když se ze stínů plíživě vynořily čtyři postavy. Jejich věk ani pohlaví jsem nedokázala určit, ale jedno bylo jasné. Mířili ke mně. „Kočičko, máš trochu zpoždění, nemyslíš? Nás čekat nebaví!“promluvil kdosi krásným, mile znějícím hlasem. Skupina vstoupila do měsíčního světla a já v nich poznala partu kluků, kteří nemohli být o moc starší než já. Ten, který na mě promluvil, stál nejblíže a stále se polehoučku přibližoval. Jeho skupina zůstala v pozadí. „Kočičko?! Zpoždění?! Vždyť já vás ani neznám!“ křičela jsem zmateně a v mém hlase bylo znát stopu paniky. Vyčnívající kluk se dostal až těsně přede mě. „Jdi ode mne pryč!“ vykřikla jsem a uskočila o krok zpět. Naklonil hlavu na stranu a skousnul si spodní ret. Jeho oči byli uhrančivé. „Cítili jsme tě už dlouho a čekali. Těšili se. Jmenuju se Sebastian. Teď když už mě znáš, se chci dozvědět něco o tobě, Adriano.“ Pronesl zastřeným hlasem. Pokoušel se opět dostat blíž. Jeho kamarádi v pozadí se začali ošívat. Natáhnul ruku. Udělala jsem jeden krok zpět a pak další a další. Potřebuju se odsud dostat! „Kam si k sakru myslíš, že jdeš? Vážně si myslíš, že dokážeš utýct?“ řekl pohrdavě a ušklíbl se na mě, zatímco kroutil nevěřícně hlavou.  V tom samém okamžiku jsem zaznamenala dotyk. Už nestál v bezpečné vzdálenosti ode mne, ale svíral pevně mé rameno. Strach zmizel. „Co jsi zač Sebastiane?“ zeptala jsem se se zájmem. Odpověď byla snadno předvídatelná, ale má mysl to potřebovala slyšet od něj. Svými dlouhými štíhlými prsty mi odhrnul vlasy na jednu stranu a přejížděl mi ukazováčkem po odhaleném krku. „A nechceš to zkusit uhodnout?“ odpověděl škádlivě. Naklonil se ke mně a přitiskl své měkké rty na mou holou kůži. „Upír.“ Řekla jsem odhodlaně a uchechtla se. Připadala mi směšná představa člověka s tesáky. Postupoval svými rty k mému uchu a tiše zašeptal: „Otázkou je, co jsi ty.“ Na to mě prudce odstrčil. Dopadla jsem na tvrdou zem dlážděnou kameny a nebyla jsem schopná se zvednout. Teď když mě nedržel, můj strach a obavy se vrátily. „Chceš vědět odpověď? Jsi chudá lehko postradatelná hloupá holka. Přespáváš v ulicích a dneska tady umřeš. Jsi pro nás jen jídlo, nebo hračka, která nás hned omrzí. Chápeš?“ pronesl arogantně se stopu krutosti. Celý jeho výstup končil krutým úsměvem. Začala jsem v sobě cítit hněv a taky sílu. „To se sakra pleteš.“ Pronesla jsem tiše, výhružně.  Sebastianovi ztuhnul úsměv na tváři. Měnila jsem se. Cítila jsem sálající teplo a ve tmě jsem i viděla matnou rudou záři stoupající z mých vlasů a očí. Vykřikl a řítil se ke mně upíří rychlostí. Nebylo to nijak hrozivé. Mé schopnosti sílili. Obyčejný člověk by ho sotva spatřil, ale já ho viděla dokonale zpomaleného. Kéž by zakopnul, byl by to krásnej pohled. Sotva jsem na to pomyslela, svalil se k zemi. Jeho parta utekla. S mocí přichází i pýcha. Sebastian stále ležel na zemi.  Přistoupila jsem k němu a přitáhla si jeho tvář k sobě. Byla to chyba. Jakmile jsem se ho dotýkala, ochromilo mě to. Vrhnul se na mě a zabodl své špičáky do mého krku. Pil ze mě jen malou chvilku, ale cítila jsem každou kapičku, která opouštěla mé tělo. Olíznul jazykem ránu a zmizel ve tmě. Okamžitě po jeho odchodu jsem ztratila vědomí. Viděla jsem jakési obrazy.  Často o krvi. V jednom padala místo deště krev a já chtěla všechny kapičky chytit.