Dcera Temnoty

32) Změny

Skláněla jsem se nad mapou s vypisovala si poznámky. Republika Tarie je maličký ostrov. Tu máme pod palcem. Nejlepší bude přejít přes mosty a obsadit přímostní míšené a upíří město. Kdyby aspoň někdo napsal k městům jména... Postupně by šlo postupovat od města k městu a získávat tak úplnou kontrolu nad dvěma státy. Zničit jejich politický systém a sloučit republiky Tarie, Darkin a Wapn do jedné jediné. Budu potřebovat velkou armádu. Musím jí rozdělit na dvě místa. To se zvládne, obvzlášť, když se do toho zatím nikdo z okolního světa plést nebude..

Dveře se otevřely. Vzhlédla jsem. Jamie vešel.  Vypadalo to, že je v dobré náladě. "Co tu děláš?" Zeptal se mne mile. Úsměv si hrál na jeho tváři.  "Nic, jenom plánuju budoucnost." odvětila jsem a zrak opět umřela na mapy. Přišel blíž a lehce mi začal masírovat ramena. "Omlouvám se. Za všechno. Když ty jsi mě tak naštvala." pronesl lehce do ticha. "M-hm" zabručela jsem v odpověď a přemýšlela o tom, kdy by bylo lepší doprovázet moje bojovníky. "Jsem rád, že to nakonec bereš tak v klidu." pokračoval ve svých omluvách. "Jo-jo." odpověděla jsem automaticky. Po pravdě, moc jsem ho neposlouchala. "Taky bych se rád přiznal, že kdykoliv si byla v limbu, zkoumal jsem tvé intimní části těla, sjížděl se u toho kokainem a nakonec si ho vyhonil." Tohle město je podlevšeho menší, bude snazší jej získat... "Jasně, to je úžasný." pronesla jsem nepřítomně. Zůstal potichu a mě až asi po půl minutě došlo, co vlastně vylezlo z jeho úst. "Cože?!" vyprskla jsem. Rozesmál se. "Ale nic, zkoušel jsem, jestli posloucháš." Porozně jsem si ho porhlédla. Jiskřičky provokace se skvěly v jeho očích. "Poslouchám tě." řekla jsem rozhodně. "To vidím." prohodil obviňujícím tónem.  Chvíly jsme na sebe zírali v hrobovém, vražedném tichu. Bylo to obtížné. Stál nade mnou a já musela mít hlavu zakloněnou v nepřirozeném úhlu. Vzdala jsem to a vrátila se k mapě. "Co přesně vymýšlíš?" zeptal se. "Postup armády k ovládnutí zbylého území pro ty 'zlé'." Ušklíbnul se, jako by kousl do citronu. "Nemyslíš, že je to riskantní?" vypustil ze svých úst otázku. "Není, když zůstaneme jen na území tří republik. Nikdo by teoreticky neměl nic vědět. Navíc už ovládáme hlavní město nejtemnějšího světa. Co nás může zastavit? Už nic." Přešel ke stolu a začal na něj ťukat prsty v pravidelném rytmu. Nepromluvil. Celou síňí se rozléhal jen ten nervy drásající klapot. "Nech toho!" okřikla jsem jej. "TY toho nech! Nemůžeš hned útočit na prvního, kdo tě napadne. Musíš myslet." poklepal si na svůj levý spánek. Ústa měl stažená v tenkou linku. Zkrabatila jsem svoje čelo. "To ty si začal se vzpourou, tak mě teď nech dělat to, co jste po mně chtěli." Panenky jeho očí se stáhly. "Vydal jsem rozkaz o tom, že ani jeden nesmí rozhodnout. Nikdo neposlechne tebe ani mě pokud rozkaz nevydáme společně. Teda co se týče boje." Vytřeštila jsem oči. Mé útrovby se sevřely v křeči. Z úst mi vyšlo tiché varovné zavrčení. "Nebuď naštvaná. Je to v zájmu nás obou. Má rozhodnutí budou taky omezena." Pronesl v svou obhajobu. Zaskřípala jsem zuby. "Ne, tebe nic neomezí. Vůbec nechceš pokračovat!" Vykřikla jsem jeho směrem. " A ty jsi šílená!" Oplatil mi jeho zdrsnělým hlasem. "Nejsem, až budu, poznáš to!" bránila jsem se a vlasy mi začínali od kořínků rudnout. "Ale no tak, zase zastrašuješ?" řekl ležérně o opřel se o stůl. Přiblížila jsem se k němu. "Můžeme zajít dál než k vyhrožování." zapředla jsem. V tu chvíly se rozevřeli dveře s hlasitým prásknutím. Byla jsem zmatená kolem se rozhléhaly kroky a první, co jsem si uvědomila bylo, že Jamie má mé rty přitisknuté k těm svým. Odklonila jsem se. Kolem stála skupinka upírů. "My se omlouváme, ale vycházel odsud křik. Báli jsme se o vaší bezpečnost." oznámil mi nejstarší z nich. Jasně, chytrej tah Jamie, nesmějí vidět, že se hádáme. Pomyslela jsem si. "Promiňte pánové, asi jsme se nechali trochu unést to víte, nový vztah." pronesla jsem a sklonila pohled k zemi. Styděla jsem se za věc, kterou jsem ani neprovedla. Pár z upírů zadržovalo smích, jiní se jen kroutily v nepříjemné situaci. "Pokud je vše v pořádku, odcházíme." prohlásil opět nejstarší a s mírně narůžovělými tvářemi  zavelel partě k odchodu. Okamžitě, jak se za nimi zavřeli dveře, jsem se svezla do křesla a položila si hlavu do dlaní. "My máme stráže?" zamumlala jsem svou otázku. "To je přesně jedna z věcí, na kterou nemyslíš. JASNĚ, že máme stráže." Ranilo mě, že měl pravdu. "Vidíš, to je důvod, proč tě potřebuju. Myslíš na to, naco já ne, ale to platí i pro tebe, potřebuješ mě ze stejnýho důvodu." Pokřiveně se usmál a mrknul mým směrem. "Já to nepopírám." Chytila jsem se za hlavu a  povzdechla si. "Musíme se pořád hádat?" Jeho výraz se neměnil. "Já se nehádám." odvětil okamžitě. "No to teda hádáš, před chvilkou sis s tím začal." Neodpovídal, našpulil pusu a nadvezdnul obočí. Jasný důkaz toho co si myslel. Už jsem na to neměla. Zvedla jsem se, otočila jsem se k Jamiemu zády a zamávala jsem rukou.  Zasmál se. Odcházela jsem z místnosti s pocitem, že ani jeden z nás není vítěz...

Nakráčela jsem si to ke strážím. "Nechte vyhlásit, že každý, kdo bude chtít, se může přidat do mé armády, avšak musí mi slíbit bezmeznou věrnost. Odměnou bude vysoká mzda a uznání. Pokud by v mých službách zemřeli, mzda se bude vyplácet jejich nejbližším." Upír sklonil pohled k zemi, abych nezahlédla strach, který se v nich objevil. "Promiňte, ale tohle nemůžu udělat." Zaťala jsem zuby. Jamie nelhal. Mihlo se mi myslí. "A bojíš se víc jeho, nebo mě?" zasyčela jsem. Jeho ret se rozklepal. Neovládal se. "Já to nemůžu udělat."  Sklonila jsem se k němu a zakousla se do jeho mužného krku. Nešlo o chvíli, kdy se vyjednává, kdy jsem chtěla někoho ovládat. Byla to chvíle, kdy jsem zabíjela. Musela jsem upíra sevřít v náručí, neboť jeho nohy povolily.Cítila jsem silný příval energie v moment, kdy se jeho život vytratil, jak by se přesunul do mně. Odhodila jsem prázdné tělo na podlahu a olízla si rty. "Ještě někdo chce protestovat?" optala jsem se mile. Skupinka strážných se na sebe navzájem podívala. Poté přikývly a vydali se splnit můj rozkaz. Usmála jsem se. Všechna pravidla se dají obejít...

Ten den jsem ještě neskončila. Zabarikádovala jsem se v hlavní síni se svými papíry, do kterých jsem myslí vyrývala přesné plánky pro vybudování města budoucnosti. Jediného obrovského města, kde by žili všichni lidé a nesměli by jej opustit. Byla to má dokonalá vize. Lidská králíkárna. Netoužila jsem po tom, aby žili v přepychu, ale ani ve špíně. Nikdo by se pak z nich napít ani nechtěl. Nejlepší by bylo, kdyby si nakonec mysleli, že je to jedinný svět, který existuje.

Na plánku tedy nakonec vznikla velká spletitá síť budov obehnaná tlustou vysokou zdí s ostnatými dráty pod proudem na vrchu. Byla jsem spokojena s mým dílem. Ještě dlouhou dobu jsem ho obdivovala. Zamotala jsem jej do svitku a položila na stůl. Zavřela jsem oči a konečně jsem se uvolnila s tím, že dnes jsem odvedla velký kus práce a Jamie? Je proti mne nic.

Ták lidičky, konečně jsem zase něco napsala, ačkoli nevím, jestli budete spokojení... Moc se omlouvám za dlóuhou pauzu a doufám, že jsem napsala něco alespoň trošku smysluplného... jo a ještě jedna omluva, jsem šíleně liná dnes ten text opravovat takže prosím o prominutí, co se chyb týče. ;) mám Vás ráda lidi a miluju, že čtete můj příběh :3