Dcera Temnoty

39) Stavba

Přede mnou se rozprostírala pláň neuveřitelných rozměrů. Krásná, klidná, dokonolá... V ní se pomalu tvořili rýhy, díry, nad zemí jsem si obratně pohrávala s kameny. Voda stříkala všude kolem. Písek vytvářel dokonalou bouři. Takhle vypadala stavba v mém stylu. Pomalu se začaly rýsovat základy budov a hradeb. Všude vál teplý vánek aby beton rychle zasychal a já nemusela čekat. Nejmenší domky stály za chvilku, s vysokými mrakodrapy jsem byla hotova o několik hodin později.
Byla jsem na sebe pyšná, neboť za 3 dny  nebylo po pláni ani památky. Stálo přede mnou obrovské město s velkým počtem strážních věží, stanic pro dozorce a vysokých hradeb s ostnatým drátem na vrchu. Dokonalé lidské město. Rozdělila jsem jej nakonec na dvě poloviny. Lepší a tu horší. V první budou žít děti před proměnou s volnějším režimem, ale ta druhá polovina bude naše krevní banka.
Stejně  nás  lidé nenávidí třeba že nám nesahají ani po kotníky  a  měli by  nás  uctívat  jako božstvo, což vlastně  jsme. Popravdě... jen já. Nesmrtelná, nezničitelná, dokonalá, mocná. Po tváři mi přeběhl lehký úsměv. Na střechu! poručila  jsem a  tak se stalo. Rozhlédla  jsem se dokola, vítr si pohrával s  mými rudě  žhnoucími vlasy a opíral se  do mých volných šatů z hedvábí, které mě  laskaly na holé kůži. Zavřela  jsem oči a  užívala si ten pocit.
"Jsi sama se  sebou spokojená?" ozval se za  mnou velmi známý hlas.
Proč mluvíš, narušuješ  tím tak krásný pocit,odpověděla  jsem ale  oči ani na chvilku neotevřela.
Nadále  jsem se  těšila  z mírného vánku. Ruce  na  mých ramenech. Rozevřela  jsem oči. Prudká otočka.
Co to děláš?!! vyjela  jsem na  Jamieho.
Uvolni se trošku...  Vyslal ke mě pramínek jeho myšlenek. Porobodla jsem ho pohledem a zamračila se tak, že se mi mezi obočím udělalo pár vrásek. Otočila jsem se zpět ke svému dílu a předstírala, že jsem tu docela sama, ačkoliv to šlo poněkud stěží, protože Jamie opět položil své dlaně na má ramena a začal je masírovat. Musela jsem uznat, ač nerada, že to má něco do sebe. Pomalu jsem uvolnila to nahromaděné napětí a vydechla úlevou. Za sebou jsem uslyšela lehké zasmání a protočila nad tím oči.
Teď už mi odpovíš?  Zeptal se lehce.
Na co? Zavrčela jsem podrážděně.
Jsi se sebou spokojená? Položil opět otázku a trpělivě vyčkával na odpověď. Nechápala jsem o co mu jde, proč bych neměla být spokojená?
Ano jsem! Odpověděla jsem nakonec hrdě. A absolutně nečekala takovou odezvu jaké se mi dostalo.
To myslíš vážně? Víš kolik našich lidí zemřelo? Mohli se nám hodit, ale ty nemáš žádnou soudnost, neuznáváš pravidla. Vlastně ani žádná pravidla nemáš. Všechno, co uděláš je spontání, neuvážené. Jsi jako malé dítě! Vychrlil na mě povýšeným tónem. Rychlé jsem se otočila a nadsvětelnou rychlostí ho popadla pod krkem a zvedla do vzduchu. Odlesky mých žhnoucích očí byly vidět na jeho těle a vlasy se mi vztekem rozežhnuly až do běla.
Uvědomte si laskavě s kým mluvíš! Nejsem jeden z tvých temných a žádný poskok. Ty budeš poslouchat mě a rozhodně nehodlám poslouchat žádné připomínky!
Jamie houpal nohama ve vzduchu a nehty zarýval do ruky, která držela jeho krk. V jeho očích se objevil náznak paniky, když se kolem nás začaly objevovat plovoucí plameny. Pro mě byly přátelské, avšak jeho sem tam poštípaly. Usmívala jsem se. Byla to odplata za všechno špatné chování. Potom přišel zvrat. Podíval se na mě  upřeným pohledem a jeho rty se roztáhly do širokého výsměšného úsměvu.

Jedná se o trochu kratší kapitolu s méně zajímavým obsahem, ale doufám že budete spokojeni a chci se omluvit za dlouhou nepřítomnost, které jste si mohli povšimnout. Nechci se na nic vymlouvat a proto prostě přiznávám, že Wattpad pro mě přestal být priorita č. 1 to ale neznamená, že bych měla přestat publikovat nové části, takže nezoufejte. Věrný čtenář má vždy mé srdce <3
Děkuji za každé přečtení, komentář, vote ...
S pozdravem Anna
Váše méňe aktivní "spisovatelka" :)