Dcera Temnoty

38) Nové město

Odklonila jsem se  od  rozdrásaného krku jednoho vzpurného upíra. Na  rtech jsem cítila  chuť jeho sladké krve a  v nose  mě  štípala tak opojná vůně... Byla  jsem skryta v hloučku mých vojáků. První z nich zrovna  lámal vaz odporné lidské stařeně, další vysával dívku, které nemohlo být více než dvacet let.  Soustředila  jsem se na to jak jeho zuby  vždy znovu a  znovu surově rvaly její hrdlo na  kusy a  ona   s vytřeštěnýma  očima křičela  na celé kolo. Její snaha se bránit mi byla  k smíchu. O kousek dál stál démon, naprosto nehybný, zahleděný na mého upířího vojáka. Vyslala jsem k němu šlahoun mé osobnosti a pomalu ovíjela jeho mysl. Pusť ji a vytrhni si srdce  z těla!  Snažil se rozkazovat, ale neměl šanci. Měla  jsem ho. S každým nádechem jsem pořád  utahovala  smyčku kolem jeho mysli. Představte  si, že  stojíte  v místnosti, kde  se všechny  stěny přibližují a  vy  víte, že  vás  rozmačkají. Tak si musel připadat. Poznala  jsem okamžik, kdy  zjistil svůj omyl. Zalapal po dechu  a  poté klesl na  kolena. Otočila jsem se. V tváří tvář  mi stál člověk. Vystřelila  jsem svou ruku a  vytrhla  mu srdce z hrudi. Ještě  jednou bouchlo v  mých rukách než se zastavilo. Odhodila  jsem jej a  olízla  si prsty. Fuj!!!  Rychle  jsem si odplivla. Lidskou krev už moje  tělo odmítalo. 
Znovu jsem se  pořádně  rozhlédla a  ačkoliv, jsem měla  natolik ostré smysly, že jsem stíhala sledovat každý pohyb, cítila  jsem se  jako v obřím chaosu. Nic  nemělo řád. Každý můj voják zabíjel prvního koho viděl. Neměli cíl, strategii, byla  to jen tlupa  vrahů. Půlka  mé mysli s  tím sympatizovala, druhá polovina byla zklamaná.
Rozpřáhla jsem své vědomí k městu a  hledala  případné větší hrozby. Bylo tu pár  démonů kterým vlasy  vlály zlatou barvou. Dokázali lidem v myslích vytvořit dokonalé iluze. A co se stane, když nevidíte  reálný svět? Rychle  přiletí dýka, meč, nebo jakákoliv jiná zbraň, která vám usekne  hlavu.  Hned jsem je pár  slovy  mé mysli vyřadila  ze  hry.  Nezabila  jsem je, museli získat šanci přidat se  ke mě, ale  jejich schopnosti jim byly k ničemu.
 Vydala  jsem se  na  cestu do středu města. Jak jsem šla, pomalu jsem se  napojila  na  všechny mé nepřítele  a  snažila  se  z nich vysát jejich energii. Přede mnou klopýtal jeden upírek, ne moc  starý,  chytila  jsem ho a  zakousla  se  do něj jako do čerstvého šťavnatého jablíčka, které jsem utrhla  ze stromu. Je to pěkné přirovnání, vzhledem k tomu, že  jeho mladá krev chutnala opravdu lahodně a  čerstvě. Dopila  jsem poslední kapku ve  chvíli, kdy  jsem vcházela  na  hlavní náměstí. Odhodila  jsem to bezvládné tělo a  znovu zkontrolovala  situaci.
Čtvrtina  města  ležela na  zemi  a  dávala znamení, že  se vzdávají. Zbytek... ten se  už jen motal okolo a  moji bojovníci sloužili jako popravčí četa. Děti brečely u těl svých rodičů, některé se  snažily pomstít , jiné se smířily s  nevyhnutelným. Myslela  jsem, že  i já se  budu moci nějak angažovat v boji, bohužel to nevyšlo. Nikdo si na  mne  netroufal. Všichni utíkali, jak mne  zahlédli. Nakonec  má pomoc  s  energií byla  jediná věc, kterou jsem byla  prospěšná. Jak smutné... 
Bojovníci svými zbraněmi nasměřovali všechny  přeživší ke  mě. Nebylo jich mnoho. Z města, které mělo statisíc  obyvatel přežilo možná tak dvacet tisíc. V tuhle  chvíli všichni stáli  přede mnou. Mnoho z nich bylo vážně  raněno, jiní byli pouze  vystrašení. Přestala  jsem jim ubírat sil. Už byli moji  a  obklíčení, co víc si přát? Možná tak... Pokleknout!  Rozkázala  jsem a oni ihned  vyslyšeli má slova. "Město je  nyní moje. Můžete  zůstat, přísahat mi věrnost  a  žít normálním životem, nebo si zvolíte  smrt... je  to na  Vás." oznámila  jsem mile  a  rozdávala  úsměvy. "Je mi líto, že jste  přišli o spoustu přátel, ale  tato čistka  byla  nezbytná pro zachování našich rodů. Lidé jsou pro nás  velkým nebezpečím  a my  je  musíme  mít pod  kontrolou. Slibuji že  za  mé vlády moc  našeho světa  poroste  a  my  se  nebudeme  muset skrývat jen na jihu světa. Celý svět bude  patřit nám. " pronesla  jsem k davu myšlenky,  které mi zrovna  nějak prolétly hlavou. Nezáleželo na  tom co řeknu, stejně  každý bude muset mít stejný cíl jako já, jinak zemře. 
Odebrala  jsem se  do ústraní k veliteli. "Potřebuji, abyste tu zůstal  a budete  udržovat město pod  kontrolou. Každý den mi odešlete  hlášení. Nemohu si dovolit tu zůstat déle. Budu muset ještě  pár věcí zařídit, ale věřím, že  to tu zvládnete... musíte, jinak... nemusím vám říkat podrobnosti že  ne ?" oznámila  jsem mu. Na vteřinku se  zarazil, ale  poté se  mírně  poklonil a odpověděl: "Chápu to má paní." V tu chvíli jsem zmizela.

Není to pravděpodobně  to, co jste  čekali.... není to ani to, co jsem si myslela  sama, že  napíši... ale  nějak jsem úplně  zapomněla, co jsem si pro tuhle  část vymyslela. Proto to se omlouvám všem, které zklamu a  taky  za  dlouhé čekání, ale  poslední dobou jsem se  snažila více žít opravdový život... udělat pár  průšvihů, které možná někdy využiji i v psaní, znovu být s  přáteli  a ne pořád  sedět za  počítačem takže.... myslím, že  to pochopíte :)) děkuji za  každého čtenáře