Dcera Temnoty

22) Temní

Otevřela jsem oči. Neprobudila jsem se na stejném místě, kde jsem usínala. Pode mnou byla měkká postel se saténovými přikrývkami. Její čelo tvořila zdobená deska z tak tmavého dřeva, že jsem přemýšlela zda je to opravdu dřevo. Nebyl y tu noční stolky ani skříně, jen dvě kožená rudá křesílka a malý krb. Tři stěny byly natřeny barvou té nejtemnější noci a ta poslední, u hlavy postele, znázorňovala krev. Ne jen, žebyla rudá, ale když jste se na ní pořádně zadívali, barva proudila, světlala a tmavla. Bylo to dokonalé. Jako by mi někdo viděl do hlavy a vytvořil zde útočiště přesně podle mých představ. Chtěla jsem se zvednout z postele, ale něco mi bránilo v pohybu. Šaty. Nejdřív jsem si jich nevšímala, ale teď... Byly šílené a nemohla jsem přijít na to, jak mne do nich oblékli. A kdo mne oblékal? Vůbec neodpovídali mému stylu. Byly až moc odvážné, vyzívavé, jako bych si oblékla sukni a zapomněla na vršek. (šaty na obrázku) Vyhoupla jsem se z postele a objevila černé páskované střevíčky na podpadku. Ten kdo mne zachránil měl nejspíš v úmyslu mne zabít sám, nenápadně ve stylu- šla, zvrkla se jí noha a propadla oknem. Ovšem to by tu nějaká okna musela být. Neochotně, jsem se obula a poctila "boty" spoustou peprných připomínek. Cupitala jsem ke dvěřím. Vzala jsem za kliku achvíly otálela. Nevěděla jsem přesně co očekávat. Otevřela jsem a vešla do prostorné chotby. Vedle dveří se o zeď opíral jeden z mých zachránců zahalený do svého pláště. Vyspala jsi se dostatečně? zeptal se mne v myšlenkách. Naladila jsem se tedy také na tuto vlnu a nechala své vlasy prostoupit červenou barvou. Dostatečně. Dozvím se už konečně, kdo jste? A proč jste mě navlíkly do těhle hadrů? Připadám si směšně. A kdo mě oblékal? Odpověděla jsem a zároveň vypálila salvu otázek. Shodil kápi. Nebyl to ledaskdo, ale řečník. V hlavějsem slyšela jeho smích, ačkoliv na jeho rtech hrál jen pokřivený úsměv. Jsi tak mladá, netrpělivá a krásná, o tom jsem se přesvědčil, když jsem tě převlékal. Pronesl ke mně. NE! NE! Doufám, že to není pravda. Jak si mohl?! Ječela jsem. Uvnitř mě sídlil šok a nervozita. Pod těmi šaty nebyla ani podprsenka. Klid. Byla to sranda, ani jsem tě neviděl. Bylo to kozlo. Řekl spěšně, ale nepřestával se smát. Spadl mi kámen ze srdce. Kdo vlastně jsi? snažilajsem se zjistit něco nového. Vládnu tu. Démoni nám říkají temní. Jsme jen jiný druh, avšak odlišujeme se chováním. Neuznáváme žádnou cizí autoritu. Z lidí je nám zle a mír? Vždyť nikdy žádný nebyl. Jsme válečný národ. Ovládáme temnotu a tím i světlo. Téměř žádná schopnost nám není cizí a oplývámevelkou trpělivostí. Čekáme již 350 let na příležitost ke změně. Ty jsi naše naděje. Jo pokud jde jen o mě, jmenuji se Jamie, ale můžeš mi i říkat zlato, brouku, jak se ti zachce. Mrknul na mě. Zhluboka jsem se nadechla a výmýšlela něco, čím bych ho mohla uzemnit. Na nic jsem nepřišla. Arogantně se usmál. A co teda ty šaty? Potřeboval ajsem zjistit. Jsou to jedinné šaty, které tu najdeš.V těch, co jsi měla předtím bys těžko mohla jít na zasedání. Prohlásil razantně. Zasedání? Už mi neodpověděl. Místo toho si odepnul plášť a přehodil ho přes má ramena. U krku mi zapnul sponku. Doufám, žeti alespoň tohle pomůže. Řekl a nabídnul mi rámě. Děkuji. Pronesla jsem a přijalajeho nabídku. Vedl mne chodbou do neznáma...

Zasedací místnost byla spíše taneční sál. Ve středu se nacházel obrovský prostor z krásně leštěného tmavého dřeva. Stěny byly natřeny tmavě modrou barvou zdobené zlatými ozdobami. Poděl nich stály stoly a u nich židle u kterých jsem byť jen od pohledu dokázala určit, že jsou dokonale pohodlné. A také byla každá židle obsazena. Přelétla jsem pohledem všechny v místnosti. Všichni černovlasí a černoocí. Navíc, ani jedna žena. Divné. Teď vidíš celý můj národ Adriano. Ozval se Jamie. Byla jsem v údivu. nikdo zde nevypadal slabí, ustrašený, ze všech sálala síla dhodlání a chtíč po moci. Cítilajsem doslova nadrženost na to, jít do boje. Jamie mě dovedl k židli, která stála vprostřed parketu. Byla ze zlata. Dokonale vypolstrovaná. Sám zůstal stát vedle mě. Vítejte na dnešním shromáždění. Rád bych vám představil našeho hosta. Je to démono-upírka Adriana. Zachránili jsme ji ze spárů smrti, která by jí čekala v rukou vládnoucích a jsem si jist, že nám pomůže s naším plánem, proto se tedy obrátím rovnou na ní. Adriano, toužíš po pomstě? Po válce ve které bys hrála jednu z hlavích rolí? Pronesl svou řeč s otázkou směřující na mě. Otázkou je: toužím po tom? Ano. Chci aby trpěli aby se škvařili. Lidé, vládnoucí víly, nechť všichni shoří. Ano. Přeji si pomstu. Válka je to jediné, co si zaslouží. Co mohu udělat? Jamie se usmál. Uchopil mou ruku a něžně ji políbil. Díval se mi při tom do očí. Spolu dokážeme neuvěřitelné věci.
Řekl u toho. Věřila jsem v to. Celá síň propukla v myšlenkový jásot. Máme plán. Pokračoval. Válku můžeme vyhlásit pouze jako vláda temné populace. Ty budeš stát v jejím čele. Ačkoliv jsme mocní, nikdo by si netroufl se ti postavit. Budeme hrát intriky. Postupně si všechny podmaníme. Nikdo si netroufne později pochybovat o tvém vlivu. Shromáždíme armádu a poté.... zkusíme ovládnout celý zbytek světa. Ať žije Adriana, budoucí vládkyně. Druhá vlna jásotu se dostavila avšak jeden hlásek, hlasitější než ostatní se ozval. Nemůže si nechat jméno Adriana. Nehodí se. Musí mít jiné stejně jako ty Mistře Noci. Mistře Noci? No jistě, tím myslí Jamieho. Téměř bylo slyšet, jak to všem šrotuje v hlavách. Vstala jsem. shodila svůj plášť, nechala své vlasy vzplát o něco jasnější barvou a prohlásila. Dneškem počínaje mě oslovujte Dcera Temnoty...