Čekala jsem bodnutí nožem. Místo toho někdo provedl útok myslí. Sebastian to být nemohl. Slyšela jsem snad padesát hlasů šeptajících rozkazy. Bylo to k zbláznění. "Upíre odejdi. Toto už není tvá záležitost." Ozvaly se opravdové hlasy. Útok mě udržoval slabou a zmatenou. "Jak jsem říkal. Vyhovíme vám. Mír se nesmí zničit a je příliš křehký, než abychom riskovali. Avšak znáte podmínku. Musí se v pořádku vrátit." Vyhoví ? Chtějí mě zavřít? Mír?... druhý hlas odpověděl. "Nebojte se vládče démonů. My vládnoucí nejsme tak strašní, jak si myslíte...." Spát, spát, spát.... křičeli útočníci. Nedokázala jsem nic, jen se podřídit.
Probrala jsem se na neznámém místě. Okolo mne se rozprostíral hezky upravený pokojík. Měl jen jednu vadu: bylo to vězení. Celá jedna stěna byla z mříží. Bez dveří. Vstala jsem z postele a šla k nim. Chytila se dvou kovových tyčí a tlačila je od sebe. Sotva se pohnuly. Musel to být silný kov. Obrátila jsem se na své síly, ale okamžitě mi uvnitř hlavy vybuchla časovaná bomba bolesti. Vykřikla jsem úlekem a klesla na kolena. Třela jsem si prsty spánky v naději, že bolest zmizí. O půl hodiny později, kdy už jsem přestávala doufat, bolest ustoupila. Nahradila jí panika. Bratr je mrtvý, nevím kolik spojenců mi zůstalo a jsem bůh ví kde zavřená v kleci. Jako výstavní exemplář v něčí sbírce. Otočila jsem se. Na stolku ležel tác s jídlem. Odkud se vzal? Netušila jsem. Byl to steak. Vzala jsem celý tác a mrštila jej proti mřížím. Lidské jídlo jsem nechtěla ani vidět. Odmítala jsem vše, co by mi dali ti, kdo mě tu věznili. Neměli právo mě tu držet. Neměli právo dávat mi to, co nechci. Až se k nim dostanu, zaplatí za to, že mě tu zavřeli.
ČTEŠ
Dcera Temnoty
FantasyJe to jiný svět. Takový kde nemáte možnost volby. Během sedmnáctého roku je možné, že projdete změnou. Buď si vás vybere zlo, nebo dobro, ale můžete říct, že jste ihned z podstaty zlí? Kdo učuje, co je dobré a co špatné? Nyní již ona!! Adriana, dívk...
