Dcera Temnoty

18) ON

Uplynulo nejspíše několik dní. Nevím jistě. Čas tu plyne různým tempem. Někdy rychle, jindy pomalu. Jídlo de vždy objevilo a netknuté mizelo. Nechtěla jsem jídlo, chtěla jsem krev. Moji věznitelé se neozvali. Seděla jsem na podlaze u jedné z bílých stěn. Mé myšlenky se toulaly v neznámých dálkách. Vzpomínala jsem na tu krásnou dobu, kdy jsem se ještě nelišila od mého bratra. Dokonalá bezstarostná dvojčátka, která si v jednom kuse hrála. Náš smích byl nakažlivý. Milovala jsem rodnné večery, kdy jsme si vychutnávali každou minutu lásky, kterou nám rodiče věnovali. Z očí se mi spustily slzy. Jedna  po druhé brázdily mé tváře hladké jako alabastr a padaly k zemi. Ta byla stejně chladná jako všechno tady. Nesnáším to místo. Dostanu se odsud. Zahnala jsme myšlenky na svou již mrtvou rodinu a vzteky si stírala stopy po slzách. Vstala jsem. Mé kroky mě vedly až k novému tácu s  jídlem. zvedla jsem jej a mrštila jím proti mřížím. Některé kusy jídla prolétly skz, jiné ulpěly na mříích, nebo prostě s hlasitým křupnutím dopadly společně s tácem před kovové tyče. Vřelo to ve mne. Všechno se nějak dostávalo do běhu. Vnímala  nekonečnost svých emocí, mých schopností. Bolest se dostavila, ale nenechala jsem se jí ochromit. Nehlo to se mnou. Bylo to očekávané zlo. Musím, musím, musím... opakovala jsem si pro povzbuzení. Cítilaj sem svůj žár. Nikoli rudý, ale bíležhavý. Nejmocnější, co znám. Rozezněl se alarm. Protiútok započal. Do mé mysli se opřela spousta jiných. Odolávala jsem stěží, ale dodávalo mi to sílu pokračovat. Mé šance na útěk se zvyšovaly. A pak se to stalo. Jen ty jí dokážeš zastavit. Vím, že jsi to nečekal ale musíš. Buď zodpovědý... ozývalo se mou myslí.  Nevěděla jsem, co to přesněznamená, dokud se neobjevil. Stál před mřížemi. Změnil se. Vypadal mužněji. Jeho výraz vypovídal o odhodlání. Z rukou mu vyšlehlo světlo a on se dal do pohybu. Za chvilku jsem cítila i jeho. Ta síla mě odmrštila a přišpendlila ke zdi . Vlasy mi vlály ve větru, který se okolo mne vytvořil jako malé osobní tornádo. Stále jsem odolávala, ale bylo to na hraně.Věděla jsem,že neuspěji. Mučením mi bylo jen to, že proti mě stál on.. mé síly povolily. Moc mne opouštěla. Nepřítel sílil. Sesunula jsem se k zemi. Nevěděl jsem,že jsi tady, jen, že mají mocného a krutého démona. Prosím neříkej mi,že jsi vážně udělala to,co jsem slyšel. Myslel jsem,že jsi uhořela v tom domě spolu se svýma rodičema. Přežil i Alex? ptal se mě v myšlenkách. Síla ostatních zmizela ... zbyl jen on. Přežil , ale zabili ho později. Upíři... Všechno o mě je navíc pravda takže se prostě seber a vypadni!!! Chtěla jsem se dostat pryč. Takhle se znovu objevení přátelé nechvají! odpověděla jsem rovněž myšlenkami .Najednou udělal něco neuvěřitelného. Prostě si prošel mřížemi do mé cely. Takže proto nemá dveře. Na chvilku zaváhal. Zdál se rozpačitý, ale nakonec se rozhodl k činu, který jsem uvítala. Objal mne. Stiskla jsem jej tak pevně, jak by na tom závisel můj život. Seděli jsmena zemi v pevném objetí, které beze slov říkalo jak moc jsme si chyběli. No, všechno hezké musí jednou skončit.  "Nevěděl jsem, že jsi to ty, když jsem sem šel... ale hodně jsem o tobě slyšel, jako jeden z mála. Měl jsem jít čelit největšímu monstru a našel jsem tu tebe. Byl by průšvih, kdyby jsi utekla. Kdyby někdo zjistil, že jsi tady. Rada to tají. Jsi prej největší nebezpečí pro mír."  Odtáhla jsem se od něj a vstala. Mé kroky směřovali k jediným dveřím. Vedly do maličké koupelny. Otevřela jsem je. "Měl bys odejít, než tě  použiji jako rukojmého, abych se dostala ven." pronesla jsem a zaklapla za sebou dveře. Zalezla jsem do sprchového koutu a pustila vodu. Nedbala jsem oblečení, které stále pokrývalo mé tělo. Vychutnávala jsem kapky snášející se na mé rozpálené tělo. Téměř se měnily na páru. Cvak. Ozvala se klika. po chvilce se otevřel sprchový kout. Johny stál přede mnou tyčící se jako skála. Dívala jsem se na něj v němém údivu. "Stejně bys  neměla na to mě porazit."oznámil, pokrčil rameny a zalezl ke mědo sprchy. "Pff. Nedopdceňuj mě. Kdybych měla dostatek krve, tak bys mě nezastavil." oponovala jsem. "Ale no tak, to jsou jen výmluvy škvrně. Prostě na mě nemáš." usmál se. Lehce jsem ho praštila do ramene. "A co, že poslali zrovna tebe?" vyzvídala jsem. Nevěděla jsem, zda šlo o zvědavost, nebo o výslech. "Když jsi se ty stala nejmocnější, svět se s tím snažil vyrovnat. Já jsem síla druhé strany. Mám daleko větší moc a umím pohyby, které oni neznají. Jsem mocnější, než kdokoli tady. Je to šílené." Mocný, silný, můj soupeř. Proč on? Osud má očividně smysl pro humor. "A ostatní v tvém okolí... nejsou nervózní?" tázala jsem se dál. Zasmál se. "Ne, vůbec ne. Proč by měli? Mám spoustu opravdu dobrých přátel, na které se mohu spolehnout. Určitě taky takové máš."  Vše ve mě se zkroutilo. Opět. On je ten dobrý, zaslouží si přátele a já ? Nic.  "Ne, nemám ani jednoho."  Přimhouřil oči a natáhnul ke mne ruku. "Co to?" divil se. Nechápala jsem do doby, kdy jsem zahlédla svůj odraz ve skle. Celé oči mi zčernali-i ty části, které měli být bílé- a  z kolem zubů jsem měla slabou vrstvu krve. Do mého těla se dostala vlna energie, která křičela: Ochutenej, je čas. Uvidíš, co se stane. Zkus to. Nechtěla jsem Johnymu ublížit, nechtěla. Bála jsem se, co by s ním udělaly mé sliny. Praštila jsem do stěny koutu a než se stačil vspamatovat, řízla jsem ho střepem, který jsem bleskově sebrala. Byl zmatený. nestačil reagovat a já už nechávala stékat jeho krev do mých úst. Posílilo mne to, ale za příliš vysokou cenu. Žaludek se mi svíral v křečích.  Johny se vzpoamatoval. "O můj bože, proč si to udělala?" zavrčel na mě. "To ten hlas, já nemohla jinak." řekla jsem sípavě. Podívala jsem se  k zrcadlu nad  umyvadlem. Má tvář byla normální. Zvedla jsem se. Křeče ustaly. Mým tělem proudila moc. "Johny, omlouvám se." zašptala jsem a vyrazila pryč z koupelny. Povolala jsem síly. Zdárně. Mříže zlomit. Stalo se. Johny stál za mnou  dával se do pohybu. Nemám čas, nemám čas. Vzala jsem první věc která byla po ruce a hodila jí po něm. Trefa. Skácel se omráčený k zemi.  Utíkala jsem pryč. Musím se dostat dál a dál. Nechci nikomu ublížit, ale  byť jen jeden další den v tom vězení a zbláznila bych se.  Nikoho jsem nepotkala, ani jsem necítila vlnu útoku. Zvláštní. Pádila jsem spetitými chodbami, dokud jsem neobjevila obrovské, dřevěné, dva metry vysoké dubové dvěře se složitým zdobením. Otevřela jsem je a ihned přivírala oči. Oslepilo mě nepříjemmné bílé světlo...