Dcera Temnoty

1) Kdo jsem?

Přeji dobrý den! Sice netuším, kdo jste ale vzhledem k tomu, že tohle čteš, usuzuji, že jsi nalezl/a spisy o mém tajuplném životě, který nepochopíš, dokud toto nepřečteš. Poslouchej tedy… můj život se zamotal, už když jsem byla malé dítě…

Celé dětství jsem strávila ve velkém městě jménem Komrikin,ve střední části království Umurie. Žila jsem s bratrem a rodiči v části města, kde bydleli jen chudí, a nikdo si nás nevšímal, dokonce i ve škole přehlížejí mou snahu a vědomosti, jen kvůli tomu, že nemám dost peněz. Neměla jsem moc kamarádů, jelikož se mě buď štítili, anebo báli. Někteří lidé mě ale přeci jen měli rádi. Byl to kamarád Johny a kamarádka Viktorie. Johny byl opálený, černovlasý kluk, který byl vtipný a milý. Viktorie oproti němu byla bílá jako sníh a blond s modrýma očima. Byli jako protiklady. Oba jsem je měla ráda, ale nevyrovnali se mému bráškovi Alexovi, který mi vždycky se vším pomohl a nikdy se ke mně neotočil zády. Když jsme byli malí, nebýt mého dívčího oblečení a dlouhých vlasů, nikdo by nás nerozeznal. Jsme totiž dvojčata. Postupem času byl Alex stále podobný rodičům, ale já se začínala odlišovat. Alex má medově blonďaté vlasy a šedé oči, stejně jako spousta lidí z naší rodiny. A i já taková byla. Teď mám tmavě hnědé vlasy a oči černé jako uhel. Každý den jsme všichni vyváděli vylomeniny, a tak to šlo až do doby, kdy mi bylo sedmnáct. V našem světě žila spousta tvorů. Byli tu démoni, upíři, vládnoucí a víly. Samozřejmě tu byli lidé. Každý měl své schopnosti (když měl štěstí a stal se nadpřirozeným), které byli rozdílné. Dalo se podle nich zjistit v co jste se změnili. Démoni měli tolik moci, že se na to lidé báli jen pomyslet. Stejnou moc měli i vládnoucí, ale u nich bylo charakteristické, že užívali magii díky pohybům, zatím co démoni díky slovům a myšlenkám. Upíři dokázali vždy přivábit lidi a byli téměř nesmrtelní. Také mají nějaké schopnosti, ale ty se učí až na škole pro upíry. Vílám se špičatí uši a nakonec vyrostou křídla. Jejich schopnost spočívá hlavně v přírodě a dokážou ovládat živly. Démoni a upíři jsou ďábelská stvoření. Patří k temnotě. Jednou za určitý čas se ale najdou někteří, kteří se přidají na stranu dobra, ti se schovávali, neboť byli štvanci. Víly a vládnoucí byli dobří a prozatím se nenašel nikdo, kdo by se přidal na stranu zla. Alespoň tohle nám bylo řečeno a my mohli jen čekat, co se s námi stane. Jednou to čeká každého. Člověk už se s tím musí narodit a nezáleží na tom, kdo jsou jeho rodiče. Stalo se to ve škole. Dívala jsem se na ty soustředěné tváře všech okolo. Nikdo nic nevěděl a mě nikdo nedal slovo.„Kolik je tři krát tři?“ jasně že devět, už to opakujeme hodně dlouho-několik let. Pomyslela jsem si. Poté jsem to už nevydržela a pronesla„Devět a věděl by to každej malej harant.“ Chtěla jsem to říct mírněji, ale z mého hlasu čišela krutost. Překvapilo to i mě samotnou. „Příště se prosím přihlas a nech si své poznámky pro sebe.“ Odsekl učitel. Nikdy mě neměl rád. Vstala jsem a zamířila k učitelskému stolu. Když jsem procházela kolem Viktorie, sykla na mě. „Kam jdeš?“ Nevšímala jsem si jí a šla  dál. Učitel už si mne všimnul. „Okamžitě si sedni na místo!“ Ne! Popadla jsem učebnici a trhala jí na kusy. Nebylo mi ničeho líto cítila jsem jen vztek. Byl to příjemný pocit. „Ho ho, copak asi budeš učit, když nemáš svoje řešení?“ křičela jsem posměšným tónem. Přejela jsem nehty po tabuli a polovina třídy si skryla uši před tím skřípavým zvukem. Učitel již také viděl rudě a utrhl se na mě: „Ty nevíš, co je to za vzácnost mít učebnice! Ty ničíš vše, co pomáhá lidem! Patříš k ďáblovi!“ U toho jsem se zarazila a bez citu řekla. „Jsem jeho sestřenka, to nevíš?“ byl vzteky bez sebe. Jediné, co dokázal říct, nebo lépe řečeno zařvat bylo: „Vypadni! Dělej vypadni.“ Vyrazila jsem ze dveří a utíkala pryč. Proč jsem to udělala?! Já taková nejsem! Rozeběhla jsem a utíkala až na náměstí před školou, no ono nebylo tak daleko, neboť naše škola je budova o jedné chodbě s dvěma místnostmi. Právě se po náměstí rozprostíral trh. Využila jsem toho skryla se za jeden stánek. Přestala jsem vše vnímat a zahleděla jsem se sama do sebe. Najednou mi výhled, na kterém mi nezáleželo, zaclonil čísi obličej. Ať to byl kdokoli rozhodně mi ten blbec vadil. Chtěla jsem ho praštit. Možná něco horšího. Má ruka zaťatá v pěst už mířila k obličeji toho opovážlivce. Zastavila jsem ruku. Není to obyčejný člověk, ale můj bratr. „Promiň, Alexi, nevím, co mě to popadlo.“ Omluvila sem se a stáhla ruku zpět k tělu. Natáhl ke mně ruku. Vděčně jsem se jí chytila a zvedla se na nohy. „Právě na to jsem se tě chystal zeptat. Proč si proboha na toho učitele takhle vystartovala? Sama víš že on za nic  nemůže. Prostě má zakázáno nás víc naučit, protože nemáme peníze.“ Janě takže všem je úplně šumák, že já se chci taky naučit něco víc, než jen pět plus tři. Tohle jsem ale odpovědět nemohla. „Já vím, ale to neznamená, že mě to neštve.“ Neodpověděl a pochybuji o tom, že mě vůbec slyšel. Probíral mé vlasy s šokovaným výrazem. „Co se děje? Stalo se něco? To mám ve vlasech brouka?“ pustil mé vlasy a zíral na mě s vytřeštěnýma očima. Pokračovala jsem ještě jednou otázkou: „Stalo se ti něco?“ Konečně mi odpověděl: „Mě!? To ty se chováš zvláštně a ještě se ti přebarvil pruh vlasů na rudou!“ téměř křičel a zíral u toho do mých očí. Odskočil. „Ty se mě bojíš? Co že až teď?“ zeptala jsem se. „To ta barva. Míchá se ti v očích s černou a víš, že jsme v roce změny.“ Bojí se mě, nebo hůř, štítí. To my nemůže udělat! „Přestaň na mě tak zírat, já nejsem monstrum a nikdy bych ti neublížila. Vždyť jsem tvoje sestra!“ Nechtěla jsem křičet. Už ne, ale šlo to nějak samo. Lákalo mně křičet ještě víc: „No tak utíkej! Uteč dřív, než tě začaruju, protože když se začínám měnit tak to znamená, že jsem automaticky ta špatná co?!“ Nemohla jsem dál pokračovat v tomto hysterickém záchvatu. Zahlédla jsem totiž svůj odraz v plechovém podnose visícím u stánku. Byla to hrůza. Nevypadala jsem tak, jak říkal Alex. Moje vlasy a oči byli celé krvavě rudé. Nebyl v nich ani náznak jiné barvy. Zhroutila jsem se na zem. „Adri, pojď sem ke mně, já před tebou nikdy neuteču.“ Ano, to jsem zapomněla zmínit. Jmenovala jsem se Adriana. Alex se ke mně sklonil a objal mě.  Stiskla jsem ho silně pažemi, ale nedokázala jsem odtrhnout oči od mého odrazu.  Opět se měnil. Rudá barva mizela a střídala se s černou. Sbohem mé hnědé vlasy, již vás nikdy nespatřím. Už nesmím být s mojí rodinou. Mohlo by je to ranit. Vytrhla jsem se Alexovi a utekla pryč. Běžela jsem stále dál a dál až jsem se ztratila v hlubinách města.