Maybe I love him..? /L.S./

•thirty•

•L•

,,Liame, vnímáš?" zeptal jsem se svýho kamaráda, kterej očividně nevnímal. Seděli jsme u nás na zahradě, a já byl stále tak trošku překvapenej ze včerejška. Celý jsem to Liamovi vylíčil, jelikož nemám nejmenší ponětí, co teď s Harrym jsme.

,,Nevnímal, promiň. Co si říkal?" přiznal Liam, usmál se do mobilu a odložil ho.

,,To neřeš." mávl jsem nad tím rukou, jelikož bych mu to celý musel vyprávět od začátku. ,,S kým si to pořád píšeš?"

,,Ale s nikým." odbyl mě a začervenal se.

,,Tak moment.. ty někoho máš?" začal jsem vyzvídat, jelikož byl fakt mimo a tohle by tomu celkem odpovídalo.

,,Ne." 

,,Li, no tak. Já to poznám. Kdo je ta šťastlivkyně. Znám ji?" nenechal jsem se odbýt.

,,Jo, znáš ho." zamumlal.

,,Tak moment.. znám ho? " zarazil jsem se. 

,,Jo slyšel si dobře." odpověděl ale nekoukl na mě.

,,Moment Liame.. ty jsi..?"

,,Gay? Bisexuál? Nejspíš.." pokrčil nad tím rameny, jakože se nic neděje. Já na něj chvíli koukal a nevěděl co říct.

,,Li.. jak dlouho to víš?" zeptal jsem se asi po minutě. Ty vole.. já ho nikdy neviděl brečet. A to se s ním znám od mala.

,,Asi.. dva roky." řekl skoro neslyšně. Dýl než já. To je šílený. Za ty dva roky mi nic neřekl. Nenaznačil. Já nic nepoznal. Absolutně jsem nevěděl, co na to říct, takže jsem ho prostě objal.

,,Víš já.. chtěl jsem ti to říct. Chtěl jsem ti to říct ten den, jak si mi zavolal, že se mnou potřebuješ mluvit. Přišel jsem k tobě, úplně vyrovnanej sám se sebou, měl si být první, kdo se o tom dozví. Jenže když jsem přišel a otevřel jsi mi, ubrečenej, vyřízenej a řekl mi, jakým způsobem se s tebou Max rozešel.. přišlo mi to extrémně nevhod ti to říkat. Nevím proč, ale pak jsem tu odvahu postupně ztrácel a neodvažoval jsem se ti to říct." vysvětlil mi.

,,Liame.. promiň. Promiň, že jsem kvůli svýmu přecitlivělýmu chování ti sebral tu možnost přiznat kdo jsi. A ještě k tomu, když jsem měl být ten první, kdo by to věděl. " začal jsem se mu omlouvat, jelikož jsem se cítil kvůli tomu blbě. 

,,Ne Lou. Ty za nic nemůžeš. Chápal jsem to, nikdy jsem ti to nevyčítal. Dostával si se z toho dlouho, jelikož rozchod ve formě: 'chytnu tě pod krkem, dokud nedocílím svého, a pokud mi nedáš, pakuj se z pokoje' není zrovna nejpříjemnější. V tý chvíli mi moje vlastní problémy byly jedno, bál jsem se, aby sis něco neudělal." řekl mi a mačkal si jednu ruku v druhé.

,,Díky za všechno." řekl jsem a znovu ho objal. Udělal toho pro mě hrozně moc. Nebýt jeho, nevím kde bych dnes byl.

,,Ale teď dost o mě. Kdo je ten tvůj šťastlivec?" zeptal jsem se ho, když jsme se od sebe odtáhli.

,,Znáš ho. Teď hádej." zašklebil se na mě. 

,,To je teda nápověda, fakt dík." protočil jsem oči v sloup. ,,Ale dobře. Je to někdo z oddílu?"

Přikývl.

,,Je to Harry?"

,,Kreténe."

,,Fajn, to si beru osobně." zasmál jsem se. Uráží tím snad můj vkus?

,,Zayn?" zkusil jsem asi tu možnost s nejmenší pravděpodobností. Od něho se mi dostalo záporné odpovědi.

A pak mi to došlo.