Mezi ledem a zemí

10. Zápas

Trenér si nás seřadí a dostaneme dresy. Dresy ze školní tělocvičny, který mají hnusnou hnědo žlutou barvu a ještě smrdí potem.Naši protihráči jsou v jasně červeném. Obuju si brusle, pořád ještě ty předválečné a sednu si na lavičku pro hráče. Za pár minut začne zápas. A já se konečně těším.

,,Ještě poslední.''řekne trenér a všechny oči se rázem obrátí k němu. ,,Rozhodli jsme se pro snížení počtu hráčů. Pomlátili byste se tam. Takže na hřišti bude brankář plus čtyři. Jasný?''
Všichni kýveme hlavami, co se dá.
Do žil se mi konečně začne vlévat adrenalin.

Hvizd píšťalky určí začátek zápasu. Červeňák na buly ukořistí puk, ale jeden z mých spoluhráčů mu ho vzápětí zabaví a přepošle mě. Na nic nečekám, hladce prokličkuji a vstřelím do brány.
Jenže gólman je obr. Možná, že je starší než já, přes mřížku na helmě se to blbě pozná. Puk se do jeho sádelnatého těla zanoří tak, že mám pocit, že ho budeme hledat ještě příští týden.
Asi po pěti minutách prohledávání toho sádla, se puk objeví a my můžeme pokračovat ve hře. Znovu se rozehrává na středu. Na buly se nám podaří ukořistit puk, ale vzápětí nám ho červení zabavují. Červeňáci se s pukem dostávají až k naší bráně, ale Markovi se podaří puk zastavit, po chvilce přetahování ho poslat pryč. Zase se mi jako zázrakem podaří puk zachytit a bruslím zpět do útočného pásma. Jsem blízko brány, ale ještě mám čas na rozmyšlenou. Musím nějak donutit tu horu tuky, aby se pohnula. Zkusím trochu zakličkovat, ale s tím buřtem to ani nehne! Zbytečně jsem ztratil užitečné vteřiny! Už jsem v obležení červených, marná snaha. Hledám někoho od nás, abych mohl přihrát. Ale není nikdo nablízku. Pak si všimnu záblesku žluté, kdesi napravo a přihraju tam. Červení se jak vosy na bonbón sesypou na chudáka s pukem. Trochu se vrátím a čekám na přihrávku. Tlačit se za každou cenu do toho roje nemá smysl. A opravdu mi za chvíli přiletí puk na hokejku a já zkusím poslední pokus. Vysokou ránu nad brankářovu hlavu. A vida, puk je v síti.
Jásot, pískot a kluci se ke mně hrnou. Já jsem ještě trochu nervózní, snad to nebyla vysoká hůl. Ale to už by se pískalo.
Jdu si na chvíli oddechnout na lavičku s kartonovou cedulí střídačka.
,,Co si myslíš o soupeři?''ptá se trenér.
Nad odpovědí nemusím dvakrát přemýšlet: ,,Jsou rychlí, ale hrají hodně v chumlu. Kdyby jim někdo tuhle strategii rozložil, nejspíš by byli v háji.''
Trenér spokojeně pokývne hlavou.
Mezitím naši výrazně ztrácí. Červení je tlačí k bráně.
,,Jdi střídat.''šťouchne do mě trenér, když vidí moji nedočkavost, už už se zapojit do hry.
Rozehrává se znova, protože puk vyletěl ze hřiště. Hlouček stojí na kraji v našem obraném pásmu a čeká, než červeňák rozehraje. Připomíná mi to postavení při rozehrávce po autu v basketu ale v hokeji jsem to ještě neviděl.
Na písknutí červeňák vystřelí puk do hloučku svých spřízněnců. Na nic nečekám a vletím mezi ně, jak tornádo. Trochu je to rozhodí, ale pořád jsou u naší brány. Pak se rozjedou. Jako jeden velký červený kolos se nacpou k nám před bránu a dají gól. Stav je vyrovnaný 1:1. A rozhodčí se rozhodnou pro přestávku.

Když znovu popadneme dech, trenér se rozhodne udělit nám instrukce: ,,Takže už jste všichni viděli, jak hrají. Chumel. Hlouček. Musíte jim tu strukturu narušit. Alespoň zčásti. Jasný?'',,Jasný.''zahuhláme sborem. Na víc nám krátká přestávka nestačí.
Tentokrát mám prý chvíli posedět. Sotva popadám dech. Je nás tu skoro dvacet, a já byl ve hře zatím skoro pořád.
Klukům se daří, rozráží soupeře do všech stran. Ti jako jednotlivci, za moc nestojí. Čeňkovi se skoro podaří vstřelit gól, bohužel buřt v bráně jeho pokus zachytí. A já si něčeho všimnu. Buřtovy pohyby jsou hrozně snadno předvídatelné - nehýbe se totiž skoro vůbec. Ovšem když se nadzvedává, aby chytil vysokou ránu, udělá se mu mezi nohama místo pro puk. A nadzvedává se dost předem.
Trenér už mě v téhle třetině do hry nepošle, ale nevadí mi to. Moje rameno se totiž začíná bolestivě ozývat.
Druhá třetina tedy proběhne bez gólů a bez mé účasti, za stálého stavu 1:1.