Mezi ledem a zemí

13. Třináctá komnata?

Ucítil jsem pořádnou ránu na tváři. Někdo mi dal facku. Ale fotr to nebyl, tohle bylo tak nějak jemnější. Zmateně otvírám oči. Nade mnou se sklání dívka. Mám pocit, že jí znám, jenom si nemůžu vzpomenout. Že by... Lenka? Blbost, ta byla blondýna, tahle má světle hnědé vlasy stažené do culíku... Karla! Bleskne mi hlavou a já si vzápětí vybavuji všechny souvislosti. To, jak mi osmnáctka pomohl k pádu, rozhovor z auta. A moje závěrečná triumfální ztráta vědomí.

Teď ležím na gauči a nemám tušení, jak jsem se sem dostal. Je to první co mě napadne a taky to řeknu nahlas.

,,Ty žiješ.'' viditelně si oddechne Karla.

Zamračím se. Nechápu, jak to myslí.

,,Byl si mimo skoro 5 minut. Myslela jsem, že snad budu muset zavolat Pepovi, aby tě přece jenom hodil do tý nemocnice.''

,,Vždyť mi nic není.'' snažím se zabránit nejhoršímu.

Pokrčí rameny a zvedne se. Odchází, jde pryč. Když je ve dveřích zpanikařím: ,,Počkej nikam nechoď, já...já...''zakoktám ,,já tu nechci být sám.'' Jen co to vypustím s pusy, je mi jasný, že zním jako malé dítě, ale nemůžu si pomoct.

,,Jdu jenom najít něco, čím ti ten kráter na čele vyčistím.'' odpoví.

Podvědomě natáhnu ruku k čelu. Rána není hluboká, krev už na ní zaschla a dělá se tam strup.

Karla se vrátí s ručníkem, obvazy, dezinfekcí a mělkou miskou s teplou vodou. Připadám si jako v *M*A*S*H*

Párkrát mi kouskem obvazu přejede po čele. Zamračí se a na čele se jí objeví vráska.

,,Co je?'' tenhle výraz se mi dvakrát nelíbí.

,,Krev už zaschla, dělá se tam strup...''

,,A to je dobře ne?'' Co si z biologie pamatuju, tak strup není nic špatného.

,,Strup je v pořádku. Jen pod ním máš spoustu bordelu a kamínek. Když ho tam nechám, zaroste to. Takže ...''

,,...mi ten strup musíš strhnout?'' zeptám se. Opravdu se snažím, abych zněl klidně, aby nebylo poznat, jak moc se bojím. Ale jako na potvoru mi přeskočí hlas. Blbá puberta.

Kývne hlavou a čeká. Polknu a pokusím se o cosi, čemu by se dalo říkat úsměv: ,,Jen do toho, ať to mám co nejdřív za sebou.''

,,Fajn. Přesun do koupelny.'' Pomůže mi na nohy a odtáhne mě do koupelny k důvěrně známé vaně. Pak vezme do ruky kartáček na ruce a pevně ho sevře v dlani. Než se stačím nadechnout, důkladně mi s ním začne třít čelo. Bolí to šíleně. Z očí mi tečou slzy a potím se. Konečně ucítím lepkavou teplou tekutinu, jak vytéká z rány. Krev, chvála Bohu.

Ještě několikrát mi přejede po otevřené ráně mokrým obvazem, když konečně vypadne ten blbej kamínek.

Pomůže mi si stoupnou, ale vzápětí mě posadí na zem. Namočí kus obvazu v dezinfekci a začne mi ránu čistit.

,,Proč se vlastně tak bojíš doktora?'' zeptá se z ničeho nic.

,,Nebojím.'' zapřu. Nebojím se doktorů, jen mi ještě žádný nikdy nepomohl. Mají spoustu otázek, spoustu podezřívavých pohledů... Ale odpovědi na moje otázky nikdy neměli. ,,Nevím, nemám z nich strach, jen mi ještě žádnej doktor nikdy vlastně nepomohl. Vždycky to pak bylo mnohem horší. A navíc by se ptali a já to všechno nechci prožívat znova.'' cuknu sebou, když si uvědomím, že jsem to řekl nahlas.

,,Co všechno?'' zeptala se Karla a jemně mi přejela po ráně na čele vatou s dezinfekcí.

A já najednou pocítil až bolestnou touhu se někomu se vším svěřit. Třeba jí. I když, už mi vlastně nebyla tak nesympatická jako na začátku. Dokonce byla něco jako můj strážnej Anděl, napadlo mě. V duchu jsem se tomu spojení uchechtnul. Ale Andělům se člověk nesvěřuje, ti všechno vědí. Takže jsem nakonec řekl jen: ,,Nech to plavat.''

Pár minut jsme jenom mlčeli. Překvapilo mě to. Čekal jsem spoustu otázek, citové vydírání, jak na to vždycky dělala Lenka. Sakra dneska je se mnou Lenka nějak často.