Mezi ledem a zemí

11. Třetí třetina

Ve třetí třetině se vracím do hry. Stojím na buly a čekám na písknutí. Přeměřuju si očima červenku naproti mně. On ucítí můj pohled a zvedne oči. Kouká na mě s výsměchem v očích, já mu ale pohled oplácím klidně a soustředím se na zvuky kolem sebe. Pronikavé hvízdnutí naruší ticho. Naprosto suveréně urvu puk pro nás a přihraji svému spoluhráči.
Červenka naproti mně udělal chybu, naprosto banální, začátečnickou. Soustředil se na grimasy, místo na hru.
Puk se mi po chvíli vrací zpátky a já se přes roztroušené červené probojovávám k jejich bráně. Přihraju Markovi, který je volný. Marek přihrávku bezchybně zachytí a zpracuje. Pak udělá na ledě skoro piruetu a vystřelí. Puk míří správně, jenže buřt se nehýbe. Kdyby se jen maličko nadzvedl. Rychle udělám pár pohybů k bráně a naznačím, že chci puk vstřelit do brány vysokou ranou. Zafunguje to. Buřt se nadzvedne. Sice jen kousíček, ale puk projede do brány mezi jeho špekatýma nohama jako po másle. Gól. Stav se mění na 2:1 a nadšený a vyčerpaný Marek si jde sednout na střídačku. Oči mu jen svítí nadšením a úplně slyším, jak si potichu v hlavě opakuje: ,,Dal jsem gól, já dal gól. Gól!'' Má talent. Kdyby bydlel v Praze, nejspíš by hrál ještě líp než já. Jenže bydlí tady.
Znovu si jdu stoupnout na buly. Naproti mně se znovu, přes tiché prostesty svých spoluhráčů, nacpe ten stejný červenka co minule. Nevím, co si od toho slibuje. Všimnu si, že na dresu má číslo 18.
Stojíme proti sobě, puk leží mezi námi. Tentokrát se mi do očí podívá první on. ,,Teď už ti puk nenechám, Pražáku.''zašeptá tak potichu, že to můžu slyšet jenom já a poslední slovo vysloví jako urážku. Burane, pomyslím si, ale dál se věnuji zvukům kolem sebe. Nadechne se, nejspíš mi chce sdělit další příšerně užitečnou informaci, ale přeruší ho hvizd.

Puk si přivlastním a přihraju za sebe.
Někdo od nás ho zachytí a chvíli se koná tichý boj bez mé účasti. Pak puk vylítne ven a zachytí ho červený s číslem 18. Neodpustí si posměšnou grimasu směrem ke mě. Blbec. Kdy už mu konečně dojde, že tím svým ksichtěním se prakticky dobrovolně vzdává puku. Tentokrát mu ho vyrazí jeden z mých spoluhráčů a hlava nehlava se řítí ke špekatému brankáři. Ten, aby dokázal svou sílu, nafoukne hruď a roztáhne se do všech stran. Svým špekatým tělem naplní celou bránu, není v ní jediný volný centimetr. Můj spoluhráč vysřelí na bránu s výraznou razancí a překvapivou silou. Zasáhne špekouna do helmy. Ten zděšeně poskočí a posune bránu skoro o metr. Pak si sundá helmu a rozpláče se. No co to sakra má být?
Otočím hlavu a všimnu si jak můj spoluhráč bledne. Je vidět, že tohle udělat nechtěl. Ozve se píšťalka a trenér červených zakřičí, co mu plíce stačí: ,,Žlutí hrají v oslabení, hráč číslo 24 je na 5 minut vyloučen.'' 24 poklesne brada a mě taky. Z laviček okolo hřiště se ozve nervozní šum. 5 minut? A doprdele za co? Vždyť jenom střílel do brány, nemůže za to, že ten špek bulí jak malá holka. V žilách se mi vaří krev, proudí mnou spravedlivé rozhořčení. Sklouznu se po ledě, chci si to s tím tupcem, co si hraje na rozhodčího jít vyřídit, když si všimnu, že náš trenér se o to pokouší. No jo, vždyť mají soudcovat oba. Chvíli divoce gestikulují. Pak trenér červených viditelně zrudne a ten náš oznámí: ,,Vyloučení se snižuje na 3 minuty.'' Trochu si oddechnu. Tři minuty jsou taky dost, ale do konce hry zbývá sotva sedm minut a hrát většinu v oslabení by nás nejspíš zabilo. Kluci už jsou vyčerpaní a led je doslova rozježděný na sračky. Tři minuty by se mohli dát zvládnout.

Na buly je Čeněk. Trenér sem nacpal ty nejlepší hráče z celého týmu. Potřebujeme si udržet skóre. Čeněk získává puk a přihraje mi. Já mu přihrávku vracím. Červení zaútočí svým obvyklým stylem a jako vosy na bonbón se sesypou na Čeňka. Nemá šanci. Je to nerovný souboj 4 na jednoho. Rozhodnu se vyjet mu napomoc ale puk se ocitne na hokejce jednoho z červených, který vybruslí z davu. Chci se za ním vrhnout ale periferně vidím, jak Čeněk leží na zemi a na lýtku mu skrz kalhoty prosakuje krev. Bruslím k němu, už je u něj trenér i většina spoluhráčů. Necpu se dopředu, takže jen zaslechnu slova ,,domů" ,,nebojte se" a ,,klid". Pak Čeňka zvednou a nějaký chlap, nejspíš jeho táta, ho vede k autu. Trochu pokulhává, ale nevypadá to nijak vážně.
Nikdo není vyloučen. Čeněk se prý zranil náhodou. To bych chtěl vidět, jak někomu omylem šlápnete bruslí na nohu.
Na buli si stoupne Marek. Je na něm vidět, že sotva plete nohama. Spolu s námi je na hřišti ještě náš spoluhráč, kterého si ovšem vůbec nevybavuju, takže pravděpodobně za moc nestojí. Samozřejmě nechybí čtyřčlenná přesila červených, v čele s hráčem číslo 18.
Ozve se písknutí a k mému překvapení se Markovi podaří získat puk. Vzápětí mi ho přihraje. Než se stačím nadechnout, je kolem mě hromada červených. Nemám šanci. Přes tu barikádu nevidím vůbec nic. Celý kolos se přesouvá ke kraji a já, v jeho středu, bez možnosti volby, taky. Přimíchá se k nám ještě Marek a ten druhý kluk. Hromadná bitka, no bezva.
Jsme u kraje hřiště, ale já pořád bojuju. O puk už jsem dávno přišel, teď bojuji o život. Jeden z červených do mě strčí. Nevím, jestli omylem nebo naschvál, i když si myslím, že druhá varianta je pravděpodobnější. Možná se mi to zdálo, ale zahlédl jsem hráče v červeném dresu číslo 18. Mávám rukama, jakse snažím zachovat stabilutu. Jako na potvoru jsou najednou všichni daleko ode mě. Padám hlavou přímo na betonový kraj hřiště.
Vždyť já nemám helmu, hrkne ve mně.