Mezi ledem a zemí

3. Vzácné chvíle klidu

Přijdu domů a rozvalím se na postel, která spolu s krabicema tvoří zatím jedinou součást mého pokoje. Sám doma. To ticho, ten klid, žádný puch z chlastu...

Vytáhnu notebook a najedu na stránky dopravního podniku. Vyhledám si tyhle koleje a naštváním mi spadne brada. To jsem zase za debila. Ten vlak, kterým jsme jeli, tam jezdí kyvadlově. A navíc je to jen jedinej existující spoj. Lukyne ty si debil, fakt.

Hledám mobil, abych mohl zavolat mámě. Naštěstí se zvoněním prozradí sám.

,,I don't care, I love it! I love it!'' zpívám si spolu s mobilem, než ho vyhrabu ze dna batohu. Máma, vidím na displeji. Zmáčnu zelený čudlík.

,,Ahoj maminko.'' pozdravím. Sice si připadám jak malej, ale když to mámě udělá radost, tak bych v současné situaci udělal cokoliv, klidně i přijel, kdyby jí to zvedlo náladu. A kdyby to nebylo, tak šíleně daleko.

,,Ahoj Lukášku! Jaký byl první den ve škole?''

,,Bezva mami, mám novýho kamaráda Čeňka. A taky Aleše.'' Přeháním, Aleše jsem si všiml jenom, když ho úča vyvolala k tabuli. A tak dál mamce popisuju neexistující kamarády a vyprávím, jak se mi tu líbí...a tak podobně.

Úplně slyším, jak se maminka do telefonu usmívá:,,To je dobře Lukášku, to je dobře. Mám radost, víš?''

,,Já taky mami, hlavně se nepřepínej, ano?'' Tentokrát to myslím vážně, mám radost, že to s maminkou lepší. A vlastně bych byl rád, kdyby byla konečně doma.

,, Neboj Lukášku, za 14 dní jsem doma. Nechala jsem nám tam přepsat už i bydliště, tak by tam měli přijít peníze ze sociálky, co nejdřív. Nebo už?''

,,Slanečková už tu byla, všechno schválila, jako prozatímní, dala mi peníze a koupila 10 rohlíků, máslo a sousedka mi přinesla med, takže hlady netrpim.'' zasměju se, když v tom slyším zvonek.

,,Někdo zvoní mami, půjdu otevřít, a ty se hezky vyspi, zavolám ti zítra, ano?''

,,Dobře Lukášku opatruj se.''

,,Ahoj.''

,,Ahoj.''

Típnu to a jdu otevřít. Třeba mi další sousedka nese marmeládu. Ta by se totiž šikla. Otevřu dveře a málem je přibouchnu zpátky. Za dveřmi totiž stojí ta otravná holka, která se přehnaně usmívá, před kterou jsem ze sebe udělal vola, kterou prostě vidět nechci.

,,Ehm...Ahoj.''pozdraví překvapeně.

,,Ahoj.''odpovím snad beze špetky emocí.

Podá mi do ruky, tašku a už chce odejít, když se rozhodnu, že nemá smyslu si udělat nepřátele hned první den.

,,Hej, počkej.''

Otočí se a vrátí se zpátky.

,,V tašce máš vajíčka, mlíko, máslo, dvě marmelády.'' řekne.

,,Jo fajn... a proč si mi to přinesla?''zeptám se. Asi si myslí, že jsem extrémě nechápavej debil, protože vykulí v údivu oči.

,,Ty to nevíš?''ptá se.

Pokrčím rameny, už zase se jí daří mě štvát. Já ji měl vyhodit rovnou.

Nakloní se ke mně, jak by mi sdělovala tajemství: ,,Tvoje máma zavolala mojí tetě, abych ti to donesla. Prý spolu kdysi studovali. A prej máš marmeládu rád.'' usměje se.

Odtáhnu se a přikývnu: ,,Jo marmeládu mám rád.Díky.Ale teď už musím jít vybalovat.''. Nasadím nejspíš ten nejfalešnější úsměv v lidské historii a chci zabouchnout dveře, když v tom si na něco vzpomenu. ,,A jak se vlastně jmenuješ?'' zeptám se.

Vidím, jak ji úsměv mírně pohasl.,,Ty si z Prahy, že jo?'' zeptá se místo odpovědi a podívá se na mě jako holčička z první třídy, která se dívá na staršího spolužáka.

Kývnu a otvírám pusu abych se zeptal na svou původní otázku, když mě zase přeruší. ,,A přijde ti jméno Karel normální?''zeptá se znovu.

Navzdory situaci mě to rozesměje:,, Netvrď mi, že se jmenuješ Karel.''

Zavrtí hlavou:,, Ne to zrovna ne, ale vlastně jo. Já se totiž jmenuju Karla.''

Trochu mě to pobaví, ale nezasměju se. ,,Aha.''řeknu.

,,Tak ahoj.''rozloučí se kvapem a já zase rychle zavřu dveře.

Přemýšlím, jestli je možný abych byl jedinej normální normální člověk v okolí.

Mnohem pravděpodobnější mi totiž přijde možnost, že jsem jedinej nenormální člověk v okolí. Tak jako tak jsem prostě jedinej.