Mezi ledem a zemí

22. Změna je život

Led začínal tát, a tady tím končila hokejová sezóna. A já věděl, co se blíží. Bylo to podání přihlášky na střední školu. Hodně dlouho jsem váhal, kam půjdu. Popravdě jsem měl jasno, ale přiznat to sobě nebo okolí se mi nechtělo. Ale na konec...
Myslel jsem, že nejvíc práce mi zabere přesvědčit mamku. K mému překvapení neprotestovala, spíš vypadala nadšeně.

,,Ale mami, víš, že je to škola s internátem?'' zeptal jsem se opatrně. Maminka jen kývla. ,,A taky je to daleko, až v Praze.''záměrně vynechávám, že v Praze (na jejím druhým konci) bydlí fotr. Maminka kývne hlavou. ,,A když budu mít blbý známky, nepustí mě domů ani na víkendy, přece jenom, je to vojenský gympl.''pokračoval jsem.

Maminka se mi podívá zpříma do očí: ,,Vždycky jsi tam chtěl jít. A jestli to tam zvládneš, tak já tady taky.''.
Jak strašně rychle pochopila moje starosti. Samozřejmě, že jí nechci opustit. Vždyť už má jenom mě.
,,Vážně?'' zeptám se ,,Vážně ti nevadí, že budu někde pryč? Nejsem ještě moc malej?''.
,,Chceš tam chodit?'' odpoví mi otázkou.

,,Jo.''
,,Tak mě nepřesvědčuj, že tě tam nemám pustit.'' zasměje se. ,,Ale měl by sis dát přihlášku ještě někam jinam. Třeba na tu prumku, tady ve městě. Berou tam bez příjmaček.''

Odsouhlasím jí to. Druhý den hodím na poštu dvě přihlášky. Jednu pro jistotu a jednu s nadějí.

A tak se stane, že já Lukáš Podskalský dostanu o týden později osmikilový balík s učebnicemi Příprava na gymnázium. Nejdřív se zmateně dívám na tu hromadu, která vypadne z hnědého papíru spolu s několikamístným číslem na účtence. Pak se podívám na maminku, která se usmívá a z očí jí tečou slzy. ,,Ber to jako Vánoce...'' selže jí hlas a větu nedořekne. Ale já přesně vím, co chtěla říct. Beru to jako Vánoce, jako ty Vánoce, který jsme kvůli mýmu zasranýmu kreténskýmu fotrovi nemohli oslavit. Teda mohli ale v bezvědomí, každý na jiný JIPce, v jiný nemocnici.

Rychle jsem roztrhal hnědý balicí papír, značkal jsem ho do koule napíchnul jsem ho na vršek fikusu, který stál v rohu pokoje. Maminka na mě vrhne zmatený pohled. Já ještě roztrhám nějaký přiblblý katalog, co k tomu byl přibalený, na malý kousky a s výkřikem:,,Sněží!'' to všechno hodím na nebohý fíkus. ,,Půjdem spolu do Betléma...'' zanotuju naprosto falešně mým přeskakujícím hlasem. Mamku to rozesměje a zdá se, že jí vůbec nevadí miniaturní papírky všude po koberci. Máme Vánoce.

Od toho dne jedu jako fretka. Učím se jak šílený, protože cítím, že můj sen je na dosah. Matiku dávám úplně na pohodu, s tou jsem nikdy neměl problém. Čeština je o dost horší, ale i tak to není taková katastrofa. Úplně nejhorší je totiž všeobecný přehled, respektive otázky typu: Kdo je současný papež? Jak se jmenoval ten a ten král? a Kde leží tahle sračka? (ta poslední otázka je většinou napsaná trochu slušněji, ale stejně). Prostě dějepis, zeměpis a jak později zjišťuji vlastně i výtvarka a hudebka (Čeněk se rozesměje, když vykládám, že světově uznávaný český hudební skladatel klasické hudby Leoš nemá příjmení Mareš, ale Janáček).
O nějaký ten pátek později sedím u počítače a už po sté aktualizuju stránku s výsledky příjmacích řízení. Už by to tam dávno mělo být! Rozčiluju se. Právě ve chvíli, kdy už to chci vzdát se konečně objeví tabulka s čísly přijatých. Procházím je ale svojí 127 tam nemůžu najít. Když ji uvidím na skoro 60. místě pod čarou nešťastně zavyju. To ne, to není možný. Vždyť, vždyť ... nenapadají mě žádné argumenty. Sakra fix. Celý je to na nic.
Vztekle odložím notebook (samozřejmě by mělo větší efekt, kdybych ho hodil, ale zničit ho nechci) a jdu do kuchyně pro něco k jídlu. Na lednici si všimnu připnutého papírku s příjmaček. Blbá 172 se tam na mě žulí celkem nevině.