Mezi ledem a zemí

21. Ticho

,,Když jsem se narodil, máma musela zůstat nějakou dobu v nemocnici, protože jsem ji prý vyčerpal...nebo tak něco.
Každopádně si myslím, že to byl jeden z prvních důvodů, proč jsem fotra sral. Ale nedával mi to nijak moc najevo, teda ze začátku ne. To on mě naučil bruslit, to on mě přihlásil do hokejové přípravky, jeho byli moje první brusle a hokejka.
A pak se to nějak zlomilo, bylo mi asi šest, sedm... Na moje sedmé narozeniny ho vyhodili z práce. Dlouho nic neřekl. Skoro měsíc se tvářil, jakože chodí do práce. Ale nechodil. Jednou jsem vyzvedl ze schránky dopis. Dopis z úřadu práce. Neměl jsem v plánu ho otvírat, ale když táta večer dlouho nešel neodolal jsem. Máma byla na nějakém třídním srazu, takže když táta přišel domů, byl jsem doma sám. Táhlo to z něj chlastem. Poznal jsem, že je namol, přestože jsem ho nikdy v tomhle stavu neviděl. Občas sice vypili s mamkou pár deci vína, ale nikdy nepil tvrdý. Uviděl na stole otevřený dopis a strašně se naštval. Ztřískal mě, co se seru do jeho věcí a že jestli řeknu mamce, že je bez práce, zabije mě.'' hořce polknu.
Tuhle scénu si pamatuju dokonale. Schovával jsem se pod stolem a táta řval, vytáhl mě za vlasy. Dokonce po mě i něco hodil. Brečel jsem. Bolelo mě, že můj táta, můj vzor se takhle chová.

Karla se na mě opatrně podívá a pak se jako omylem dotkne malíčkem své ruky, té mojí. Jemně mi přejede prstem po ruce. Cuknu.

Zvednu se a s popřáním dobré noci se ztratím. Karla nemá ve tváři soucitný ani zmatený výraz, jako když jsem od ní odcházel naposledy. Spíš chápavý.

To zase nechápu já. Ale těch citů je na mě už moc.

Doma zalezu do postele a usnu jako špalek.

Druhý den ráno se vzbudím ještě před budíkem. Když si vybavím včerejšek, polije mě studený pot. Jak jsem jí to proboha mohl říct? Co když to někde vyžvaní? Ach jo, já jsem takovej kretén. Nadávám si, než zazvoní budík. Pak konečně vstanu, nasnídám se a vypadnu z baráku. Mamka samozřejmě ještě spí.

Ve škole jsem šel na svoje místo, ve svojí lavici. K mému překvapení se odtamtud zubil Čeněk už bez ortézy.
Po výměně pozdravů jsem položil zásadní otázku: ,,Můžeš hrát?''
Čeněk na mě vrhl zoufalý pohled a zakroutil hlavou.
,,A kurva.'' ulevil jsem si. To je v prdeli, jestli nemůže hrát.
Čeněk se rozesmál na celé kolo. Jeho pohled říkal všechno: Dostal jsem tě. Rozesmál jsem se taky. 

,,Jasně že můžu.'' odvětil mi.

Celou hodinu jsme prokecali o hokeji. Až o přestávce jsem si všiml, že chybí Karla, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Odpoledne jsme strávili na ledě a já jsem byl zase "hepy jak dva grepy".

Druhý den Karla přišla, ale ani jsme se nepozdravili.

Tak nějak se stalo, že od toho večera jsem s Karlou nemluvil. Zmizela, tedy alespoň pro mě. Míjeli jsme se na chodbách, ve třídách ale i ve vlaku jsme předstírali, že se neznáme. Několikrát jsem ji chtěl alespoň pozdravit, ale vždycky se mi to nějak zaseklo v krku. Prostě jsem nemohl. Možná třeba... kdybych zase neutekl, nebo kdybych jí radši neříkal nic. Měl jsem pocit jako bych tím mezi námi vytvořil neviditelnou bariéru.