Mezi ledem a zemí

4. Zlomenina

Ráno přijdu do šatny, zuju boty a hodím bundu na háček. Zlatý skřínky, tady mají totiž ještě pořád ty hnusný předrevoluční klece. Navíc je tu dnes nějaká pohřební nálada. Docela rád bych se zeptal, ale jediný lidi, který tu znám jsou Karla s Čeňkem. Čeněk tu není a na Karlu vážně nemám náladu, i když ta marmeláda je výborná. Teda spíš byla. Chystám se jít do třídy, když v tom se přihasí Čeněk, bílej jak křída. Ztěžka dosedá na lavičku, a oddechuje. ,,Karel,''šeptne bezmocně,,má zlomenou ruku.''. Šatnou zazní sborové ,,Doprdele.'' a pár kluků dostáv stejnou barvu jako Čeněk.,,Myslel jsem, že jenom uklouz, vždyť to vypadalo sotva na naraženinu...''ozve se kdosi. Čeněk kývne, zavrtí hlavou a nakonec svěsí ramene. Zazvoní a všichni najednou se pozvedáme a rázujeme si to do třídy. Čeněk celou hodinu mlčí. S druhou je to podobné. Po velký přestávce, na třetí hodině už mě to mírně deptá, a tak se Čeňka zeptám, jestli bych mu mohl nějak pomoct. Ne že bych byl nějakej samaritán, ale přece jenom mi Čeněk přijde jako normální člověk. ,,Nehrál si náhodou hokej v NHL?'' zeptá se místo odpovědi.

Vybavím si mých posledních 9 hokejových sezón a letošní začatou 10.,,No, v NHL zrovna ne.'' zasměju se potichu. Čeněk zase sklopí hlavu a pak najednou narovná záda a řekne docela hlasitě:,,Ty si hrál hokej???''Celá třída se na nás otočí a já vidím jakousi tichou naději v jejich očích. Dokonce i učitelka nás pozoruje a k mému překvapení nic neříká. A já taky nemám chuť nic říct. Fakt, že mi hokej chybí, víc, než cokoliv jiného, mě vyvádí z míry natolik, že se prořeknu. Jsem. Prostě. Debil. Ale už není cesty zpět, tohle už pod koberec nezametu.

,,No hrál jsem trochu, ale to už je skoro dva měsíce, co jsem naposled stál na bruslích.''

,,To nevadí jdeš s náma na trénink.''raduje se Čeněk.

,,Já tu ale nemam ani brusle, ani nic!'' bráním se.

,,Zajistíme, propůjčíme.''směje se Čeněk a vypadá nadšeně.

Nemůžu mu zkazit radost. A abych se přiznal sobě taky ne. Nemůžu se dočkat ledu. Té klidné ledové plochy. Tam je všechno tak nějak víc fér než v životě. Nebo alespoň, já si to myslím...

-

-

Hned po škole jdeme s Čeňkem na hřiště. Dle mého názoru je to možná až moc honosný název pro zamrzlou požární nádrž uprostřed vsi, ve které je škola. Většina kluků mě pozoruje s vyloženou na nevraživostí a podezřením. Pak si všímám, jak se k nám blíží dvoumetrový šlachovitý stařík, s bílou čupřinou. Tipnul bych mu tak 75, možná ani to ne. Kdysi dávno to musel být sportovec. Jako by Čeněk uhodl mou myšlenku, šeptá mi do ucha: ,,To je trenér. Kdysi u nás učil fyziku, řeknu ti fakt génius.'' Nechápavě se na něj podívám. Co má sakra fyzika společného s hokejem?! Teda kromě fyzikálních zákonů a těhle ‚blbostí'. Čeněk se usměje a pokračuje ve výkladu: ,,Hrál hokej za Pardubice, pak v reprezentaci. Víš, jak v 49. vyhráli mistrovství.'' ,,Jasně, že vim. Kdyby se v Dějáku zkoušelo z historie hokeje, mam za 1.'' zasměju se. V Dějáku jsem nikdy dobrej nebyl, možná právě proto. ,,Ale počkat,'' pronesu po chvíli přemýšlení,,to by mu muselo být tak 87!'',,Těsně vedle,''podrbe se Čeněk za uchem,,rovných devadesát.'' ,,Uhm...'' vypadne ze mě. Na víc se nezmůžu.

Trenér přijde k nám a podívá se na mě. V ruce drží starý okopaný škrpály, který působí dojmem, že jsou v jeho věkový kategorii. Pozdraví mě a podá mi ty ''brusle''. Na těch se zabiju... Shodím ze zad batoh a obuju si je. K mému překvapení, jsou i docela pohodlný. Strčí mi do ruky hokejku, která působí jako starší sestra těch bruslí. Snad ji nezlomim, modlím se v duchu.

Je nás 8, tak nás trenér rozdělí napůl, hrajeme 4 na 4. Za naše družstvo je v bráně Honza. Na hřišti jsem já, Čeněk a Marek. Tady se evidentně na obranu a útok nehraje. Aspoň, že se hraje.

Postavím se po Čeňkově pravici a čekám na písknutí. Na buly je Marek. Písknutí. Podaří se mu ukořistit kotouč, a jak smyslu zbavený se snaží probít do útočného pásma soupeře. I když mám pocit, že výrazy ,útočný pásmo', ,obraný pásmo' a ,střední pásmo' tu znám jenom já. Několikrát má možnost mi přihrát, ale neudělá to. Na jednu stranu mě to nehorázně sere, na druhou... já být na jeho místě, nejspíš bych taky nováčkovi taky nepřihrál. Ale já nejsem žádnej nováček, ani začátečník zuřím tiše. A pak přijde moje šance. Zmatený Marek v posledním záchvatu vystřelí přihrávku Čeňkovi zpátky do středního pásma. Ale jsem rychlejší a kotouč si během chvíle přivlastním. Prokličkuju kolem soupeřova obránce, dalšímu hráči hodím do cesty myšku. Sklouznu se po ledě a vstřelím gól.

Čekám. Je ticho. Něco je špatně. I když to nebyl úplně dokonalej zákrok, měli by následovat alespoň nějaké projevy nadšení..., přece to byl gól... nebo snad? Opatrně se podívám do soupeřovi brány. Kotouč tam leží. Nikdo na něj ale nekouká. I skrz mřížku vidím brankářův překvapený pohled. Rozhlédnu se po hřišti. Vlastně na mě blbě čumí úplně všichni. Všichni až na trenéra. Ten se usmívá. Čeněk se na mě dívá překvapeným pohledem. Pak z ničeho nic nadšeně poskočí - spíš mu podjedou brusle - a začne se smát. Ostatní se k němu přidají. ,,My je porazíme, my je porazíme!" křičí Čeněk nadšeně. Za chvíli už následuje obvyklá reakce po gólu. Vlna nadšení. Ale tentokrát i od protihráčů.