Mezi ledem a zemí

17. Zbabělci

Šinul jsem se od vlaku jak smrt. Těžko přiznat, ale bylo mi blbě fyzicky i psychicky. A chyběla mi Karla. A co hůř nedokázal jsem si to vlastně ani přiznat.

Napadlo mě, že si cestu zkrátím takovým úvozem. Normálně tam nechodím rád, ale teď mi to bylo jedno. 

Plahočil jsem se sněhem skoro po kolena a nadával si za ten debilní nápad jít tudy. Džíny mi začínaly přimrzat na nohou. Těšil jsem se až si je sundám. Vzpomněl jsem si, že maminka má zítra dopolední směnu. To zas nebude oběd. 
,,...už jdu, neboj tati.'' uslyšel jsem. Hlas zněl plačtivě a vyčerpaně.
,,Ne, nebrečela jsem... jo, do lékárny...za chvíli jsem doma.'' hovor byl patrně u konce. Snažil jsem se našlapovat potichu, což v promrzlých džínách v půlmetrové závěji dost dobře nejde. 
Ten stejný hlas, co jsem před chvílí slyšel se rozvzlykal, hlasitě a bolestně, jako když se protrhne hráz přehrady. Zastavil jsem.
Pak naráz utichl, jako když utne a z křoví přede mnou vylezla postava. Holka, kterou bych poznal kdekoliv. Karla.

Pomalu se zvedala ze závěje. Měla rty úplně promodralé, na řasách namrzlé kapičky slz, ale co bylo nejpodstatnější žila.
,,Žiješ.'' vydechl jsem úlevou. Samozřejmě jsem věděl, že žije, kdyby umřela, viselo by někde její parte, nebo tak něco. Ale vidět ji živou a nejspíš i zdravou mě naplnilo úlevou. 
Zasekla se uprostřed pohybu a překvapeně se na mě podívala: ,,Proč bych neměla?''. Zuby ji o sebe zadrkotaly zimou a z řasy se ulomila jedna zmrzlá kapka.
,,Já myslel...napadlo mě totiž, že...'' koktal jsem zmateně ,,...no, to je jedno... měj se, čau.'' mávnul jsem rukou a dal se do běhu. Závějemi to šlo těžko, ale nějaká neviditelný síla mě hnala dopředu.
,,Počkej! Lukáši!'' volala za mnou. Slyšel jsem jak za mnou běží. ,,Luky, počkej, prosím...!'' poslední slova zanikla v tichém vzlyku. 

Bez dechu jsem se posadil v bytovce na schody před naším bytem. Zbabělec, jsem zbabělec, posera. Proč jsem jí neřek, že ... co vlastně? Co vlastně bych jí měl říct?
Sory, jsem po fotrovi trochu agresivní, to víš fotr mě s mámou mlátil už sedum let. A občas, přesněji každou přestávku, jsem se serval ve škole, případně nechal úplně zmlátit, kvůli jedný krásný blondýně. Budeme kamarádi?

Ideální, fakt, že jo. 

Otevřu dveře do bytu, teprve až když vztek trochu vyprchá. Je už tma. Dnešní cesta ze školy byla skoro o 2 hodiny delší než normálně. A to jsem běžel. Kolik času jsem proseděl na schodech?
,,Ahoj!'' zavolám do tmavého bytu. Neměla by být mamka doma?

Vešel jsem do kuchyně a rozsvítil jsem. Na lednici byl nalepený lísteček. Máminým písmem na něm stálo: ,, Přehodila jsem si služby. O víkendu budu doma. Večeři máš na sporáku, knedlíky v mikrovlnce. Máma ''. Aspoň že tak. Ohřál jsem si jídlo a šel spát. 

Druhý den ráno byla mamka už doma. Spala. Uvařil jsem čaj a namazal dva chleby s marmeládou. Jeden jsem snědl a zálibně jsem pozoroval druhý. Původně jsem myslel, že ho nechám mamce, ale hlad byl silnější. Mamince jsem namazal ještě jeden... a sobě pro jistou taky.
Když mamka vstala nasnídal jsem se s ní znovu. Seděli jsme a koukali z okna. ,,Tohle jsem si vždycky přála, víš? Jen tak snídat, koukat z okna...'' promluví maminka. V noční košili a s rozpuštěnými vlasy vypadá jako víla. Možná trochu starší víla.

Zbytek víkendu pomáhám mamce šít záclony. Posílám mě sice ven, ale mě se nechce. Ze strachu, že potkám Karlu... Ale houby, bál jsem se toho, že zase uteču. Jako minule... a předminule. Stejně ji uvidím v pondělí. Ve škole aspoň nebudu mít kam utéct.

Jenže... v pondělí ve škole není. Čeněk sedí ještě pořád s Markétou a já ještě pořád sám. Celý den je nudný, žádné úkoly, prostě nic.

Až poslední hodinu se nám rozhodne češtinářka zpestřit: ,,Byla bych ráda, kdyby jste si přečetli Josefa Škvoreckého, román Zbabělci.'' Sarkasticky se uchechtnu. To sedí.
Úča se na mě přísně podívá: ,,Do konce příštího měsíce očekávám čtenářský deník. Něco se ti nelíbí Lukáši? ''
Zavrtím hlavou a zavrtám pohled do odřené lavice. Fuj čtení.

 Svět se mi mstí.

 Protože jsem zbabělec.